Mimořádný význam měly zejména její výstavy a monografie Josefa Sudka a Františka Drtikola, stejně jako její práce kurátorky fotografické sbírky Uměleckoprůmyslového muzea v Praze.
Fárová napsala bezpočet monografií, učila studenty a založila jedinečnou sbírku fotografií. Její výstavy byly za bývalého režimu často vyvzdorované na moci. Vždy byla velmi osobitá a vyhraněná. "Nemám velké ambice. Jen dělat svou práci dobře, pro dílo a autora," řekla jednou.
Narodila se 1. června 1928 v Paříži jako Anette Šafránková českému diplomatovi a francouzské profesorce. Vyrůstala obklopená uměním, hudbou a literaturou v několika jazycích, věčně pendlovala mezi Prahou a Paříží.
Osudové setkání s Henri Cartierem-Bressonem
Na studiích dějin umění potkala výtvarníka Libora Fáru a u něj v ateliéru pak fotografii Henriho Cartiera-Bressona, na níž se mladá žena prodírá davem k italskému kardinálovi Pacellimu. "V jejím výrazu jsem uviděla barokní fresku, jenže zároveň to byl skutečný život. Cítila jsem, že fotografie může mít stejnou sílu a platnost jako malířství." To bylo v dobách, kdy vykladači umění brali na milost maximálně výtvarné fotografy kopírující klasické malířské žánry.
Otec jí domluvil schůzku s Cartierem-Bressonem a ona jej přesvědčila, aby v Československu vydal monografii. Kniha otevřela v roce 1958 edici Umělecké fotografie v Odeonu, což byla vůbec první řada svého druhu v Evropě. Cartier-Bresson jí doporučil další kolegy a později vyšly monografie Davida Seymoura, Andrého Kertésze nebo Wernera Bischofa.
Fárová zpopularizovala dílo Josefa Sudka a Františka Drtikola
V 60. letech pomohla Fárová s rozjezdem kariéry Josefu Koudelkovi, ve Špálově galerii pořádala důležitou výstavu 7+7, konfrontující práci dokumentaristů s výtvarnými fotografy, seznámila se s Josefem Sudkem a nabídla mu výstavu. Sudek jí pak na smrtelné posteli odkázal svůj archiv.
Její zaměstnání v Uměleckoprůmyslovém muzeu po roce 1968 přineslo objev tvorby Františka Drtikola, jehož fotografie ležely v depozitáři. Fárová je dva roky zpracovávala a výstava nazvaná prostě František Drtikol se v roce 1972 navzdory zásahům cenzury stala senzací. V UMPRUM zřídila fotografické oddělení a vybudovala vůbec první sbírku fotografií. Snímky Štyrského kupovala od Toyen. V letech 1970 až 1977 též vyučovala na FAMU.
Podpis Charty 77
"Všude kolem jsem viděla samou nespravedlnost, takže mi přišlo samozřejmé Chartu podepsat," zdůvodnila svůj podpis pod dokumentem Charta 77, který ji připravil o místo v UMPRUM i na FAMU a uvrhl do kolotoče výslechů. "Věděla jsem, že mě asi vyhodí, ale byla jsem rozhodnutá dál dělat, co umím a mám ráda." Od osmdesátých let ji živila práce pro zahraniční nakladatelství. Mnoho knih jí vyšlo v Německu, Francii či v USA. A s pomocí přátel pořádala výstavy - Bischofa, Drtikola, Sudka, Koudelky, Roberta Doisneaua, Elliotta Erwitta a dalších.
Památnou se stala velkolepá expozice 18 fotografů v opuštěném klášteře v Plasích u Plzně v roce 1981, na kterou se přijel podívat i Cartier-Bresson. Ukázala život v Československu bez příkras a pro řadu fotografů se stala iniciačním zážitkem.
"Vždycky jsem si říkala, že když budu to, co dělám, dělat pořád, věrně a hlouběji, třeba se něco dozvím. Myslím, že je jedno, co člověk dělá," řekla jednou. V roce 2006 představila její dílo výstava v pražské galerii Langhans. Loni vyšel obsáhlý výbor z jejího díla s názvem Dvě tváře.
Několik cen a vyznamenáníFárová získala řadu prestižních vyznamenání, mimo jiné ji v roce 2002 prezident Václav Havel udělil Medailí Za zásluhy, ve Francii ji zase pasovali na rytíře umění. Ceny získala například i v USA a Německu, kde se stala její monografie Františka Drtikola nejlepší uměleckou publikací roku 1986. Monografie Josefa Sudka byla zase vyhlášena nejkrásnější knihou v Česku. |
