S Lenkou Reinerovou odchází i jedna velká část české kultury, protože Reinerová byla poslední německy píšící pražskou spisovatelkou. K českým čtenářům se její tvorba však dostala až v 90. letech, právě Dvořákovo nakladatelství Labyrint začalo tehdy vydávat její knihy.
V nich často vzpomínala na pražské přátele a známé: Kafku, Broda, Goldstückera, Foglara a zejména "zuřivého reportéra" Egona Erwina Kische. Z ženy, která byla ve svém životě přinucena okolnostmi k emigraci, ztratila své blízké v koncentračních táborech, byla vězněna za druhé světové války i po ní a bojovala s těžkou nemocí, do pozdního věku vyzařoval obdivuhodný elán a životní optimismus.
Lenka Reinerová se narodila ve smíšené česko-německé rodině 17. května 1916. Pracovala jako novinářka, roku 1939 musela kvůli svému původu a politickému přesvědčení uprchnout do Francie, poté přes Maroko emigrovala do Mexika. Po válce se vrátila do Evropy, žila v Bělehradě a od roku 1948 v Praze.
Po návratu z exilu byla na začátku 50. let 15 měsíců vězněna. Také po roce 1968, kdy se veřejně angažovala, nesměla své práce publikovat a živila se jako překladatelka. Zatímco českým čtenářům zůstala téměř neznámá, ve východním Německu vycházely její prózy od 80. let.
V roce 1999 obdržela jako první nositelka literární ocenění Schillerův prsten za zásluhy o německý jazyk a literaturu. V roce 2001 jí tehdejší prezident Václav Havel za vynikající umělecké výsledky udělil medaili Za zásluhy.
V nich často vzpomínala na pražské přátele a známé: Kafku, Broda, Goldstückera, Foglara a zejména "zuřivého reportéra" Egona Erwina Kische. Z ženy, která byla ve svém životě přinucena okolnostmi k emigraci, ztratila své blízké v koncentračních táborech, byla vězněna za druhé světové války i po ní a bojovala s těžkou nemocí, do pozdního věku vyzařoval obdivuhodný elán a životní optimismus.
Lenka Reinerová se narodila ve smíšené česko-německé rodině 17. května 1916. Pracovala jako novinářka, roku 1939 musela kvůli svému původu a politickému přesvědčení uprchnout do Francie, poté přes Maroko emigrovala do Mexika. Po válce se vrátila do Evropy, žila v Bělehradě a od roku 1948 v Praze.
Po návratu z exilu byla na začátku 50. let 15 měsíců vězněna. Také po roce 1968, kdy se veřejně angažovala, nesměla své práce publikovat a živila se jako překladatelka. Zatímco českým čtenářům zůstala téměř neznámá, ve východním Německu vycházely její prózy od 80. let.
V roce 1999 obdržela jako první nositelka literární ocenění Schillerův prsten za zásluhy o německý jazyk a literaturu. V roce 2001 jí tehdejší prezident Václav Havel za vynikající umělecké výsledky udělil medaili Za zásluhy.