Narodila se 18. října 1935 v rodině významného filozofa a vzdělance Josefa Ludvíka Fischera (1894–1973). Dětství prožila v rodném Brně, u své matky v Českých Budějovicích a také v Třeboni, kde vystudovala gymnázium. Na univerzitách v Brně a v Praze absolvovala slavistiku.
Od začátku 60. let pracovala v literární redakci Českého rozhlasu v Praze. Po srpnové okupaci odešla se svým mužem Pavlem Buksou (spisovatelem s pseudonymem Karel Michal) do švýcarského exilu. Tam vystudovala germanistiku a pracovala jako učitelka.
Po manželově dobrovolné smrti v roce 1984 odešla do německého Augšpurku, psala pro Svobodnou Evropu a Tigridův exilový časopis Svědectví. Jejím druhým mužem byl spisovatel a filozof Josef Jedlička. Po jeho smrti v roce 1990 se vrátila do Čech, žila v Praze, na léto odjížděla do chatky na ostrově Elba, kde poskytovala útočiště svým přátelům a blízkým známým. Byla sestrou básnířky a klasické filoložky Sylvie Fischerové.
Psát začala v mladých letech, její první sbírka Propadání pochází z konce 50. let, avšak zůstala v okruhu přátel, neboť (krom toho, že neměla šanci na vydání) nebyla Viola z těch, kteří mají potřebu se někam drát. Důležitější pro ni byla komunikace s lidmi, kteří jí rozuměli a měli pro ni smysl. Mezi její nejbližší přátele patřili mladí literáti a básníci, jako byl Václav Havel, Josef Topol, Jiří Kuběna, Jan Zábrana, Pavel Švanda, Věra Linhartová... Jejím důvěrníkem byl i Bohumil Hrabal, který podle jednoho verše z její básně pojmenoval svou vrcholnou knihu Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet.
Básnířkou tedy byla Viola celoživotně, ač se k zaznamenávání básní vrátila až po mnoha letech a mnoha životních zkušenostech. Zásadním impulzem byla smrt prvního muže, jež podnítila vznik sbírky Zádušní básně za Pavla Buksu, vydané v roce 1993. V ní, stejně jako v těch následujících (Babí hodina, 1994/1995, Jak pápěří, Odrostlá blízkost, Divoká dráha domovů, Matečná samota, Nyní, Předkonec, Písečné dítě, Domek na vinici), se představila jako básnířka základních konstant života, především těch hraničních: lásky, osamělosti, smrti, umírání.
Žena, jež viděla pod povrch věcí
Psala průhledné, sdělné, přitom jádra věcí se dotýkající verše, kterým byla vzdálená jakákoli manýra, okázalost či póza. Jejím nejvlastnějším tématem bylo plynutí času, stárnutí jako danost, která patří k životu: "Pro ženy / není stáří ctnost / muži se raději neohlédnou / Stojím se svým dobytým klenotem / Uprostřed neviditelná". Byly to básně vnitřně vyrovnané, přitom chvějivé a bez konečného rezultátu, prožité a psané s klidným vědomím, že poezie je tu proto, že jinak než jí se ty nejdůležitější věci říci nedají.
Měl jsem tu skvělou možnost Violu trochu poznat. Vím proto, jak kouzelná žena to byla a jak ani roky a těžké životní rány nenarušily její přirozenou krásu, grácii a intuici. Působila i při svých jaksi kouzelnických sklonech jako koncentrát inteligence a přesného postřehu. Šířila kolem sebe auru tajemství, ale i přesvědčení, že vše má nakonec nějaký dobrý smysl. Byla z těch žen, které viděly pod povrch věcí, a uměla pro to najít slova. Byla básnířka rodem i osudem.
Zemřela ve čtvrtek v jednu hodinu odpoledne v nemocnici v Motole, pár dní poté, co jí diagnostikovali pokročilou zhoubnou nemoc. Ještě ji stačil navštívit druh z mládí Václav Havel.
