Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Život a dílo ryzího kolaboranta Xavera

Česko

  10:24
PRAHA - Herec, ředitel divadla, rozhlasák a literát Miroslav Mráz alias Xaver měl srpen 68 všelijakou pověst už z 50. let, ale v srpnu 1968 se projevil jako ryzí kolaborant a stal se mytickou osobou normalizace.

Miroslav Mráz foto: Reprofoto

Mráz rád líčil, jak v srpnu 1968 přišel v Praze na sovětskou ambasádu. Visel tam prý jen jeho kabát a klobouk, za rok se tam už na věšáku tísnily desítky svršků. Sotva snad může být výstižnější metafora nastupující normalizace. V širší známost vešel krátce po invazi rozhlasovými pětiminutovkami Hovoří k vám Xaver. „Bylo to neskutečně pitomé, záchvaty smíchu i údivu vzbuzující kázání. Bodrý basbaryton nás vyzýval, abychom podali sklenici vody sovětskému vojáčkovi, a peskoval ty, kteří to odmítali. Někteří si kvůli němu nařizovali budíka, protože to na koleji byl vítaný zdroj černého humoru,“ vzpomínají dodnes někdejší studenti.

 Životní osudy Miroslava Mráze jsou tak neuvěřitelné, až vzniká dojem, že šlo o fiktivní postavu. Bohužel byl až příliš z masa a kostí a podepsal se na životech mnoha lidí, které vyhazoval z práce a šikanoval. Pamětníci se shodují, že vytvářel atmosféru strachu a měl zvláštní metody. Ve školícím rozhlasovém středisku v Liberci, které nakonec v 70. letech zlikvidoval, pouštěl na frekventanty hrůzu do reproduktorů - soudruzi, vše, co jste zde řekli a řeknete, se nahrává a může být použito proti vám...

Od udavače k židovskému mysliteli
Byl fenoménem své doby a režim takovým lidem ochotně dával moc. Sami bývali babralové, kteří všude, kam přišli, nadělali paseku. Mráz sloužil komunistickému režimu už od 50. let, ten ho ovšem v různých periodách zapuzoval a pak zase povolával do svých služeb. Fabuloval už o svém původu. „Existuje několik verzí, kdo byl jeho otec, jednou to byl celník, který zemřel, jindy ho matka měla s jistým Neumannem. Hezké je, že na tohoto Neumanna Mráz pak psal udání. Prostě potřeboval mít v životopise nuzné poměry, do osmnácti let prý nepoznal než světlo svíčky. A když se chtěl vystěhovat do Izraele, byla i matka židovského původu,“ říká dramatik Jan Vedral. Ostatně v Izraeli pak Mráz vystupoval jako židovský myslitel Šolomon.

 Koncem 40. let působil v Realistickém divadle v Praze, odkud údajně odešel k tajným. Začátkem 60. let ale už opět režíruje, pracuje v pražském rozhlase a v Realistickém divadle mu hrají hru Myši a hvězdy. V rozhlase rozjel kariéru a vykřikoval, že do tří let napíše to a to a dostane Nobelovu cenu, ale se všemi se pohádal. Svolal schůzi, na které chtěl udělat zásadní odhalení, ale nedostavil se, zmizel a dal výpověď. Skončil na samotě za Českým Krumlovem, ostrakizovaný, vyloučený odevšad. Jeden pamětník ale tvrdí, že důvod jeho pádu byl scénář k oslavě operace v Dukelském průsmyku. Vojáci ho odmítli, načež Mráz napsal generálu Prchlíkovi, že by se měl zastřelit, protože nedrží slovo. Celý večer se pak spíjel vodkou a dle očitých svědků odbíhal k rádiu, zda už je Prchlík po smrti.

 Někdejší dramaturgyně karlovarského divadla Marie Boková vzpomíná, že teprve v novém angažmá zjistila, že Miroslav Mráz je jejím šéfem. „Byl to obrovitý vousáč, který napadal na nohu a snažil se působit majestátně, takový podivný kříženec mezi Hemingwayem a Werichem, odpudivý suverén. Nosil hůl a říkalo se, že v ní má nůž.“ Karlovarského divadla se zmocnil poté, co zlikvidoval ředitele Bartoše, byl to jeho poslední významný post. Nestyděl se krást hry jiných autorů.

Například pod pseudonymem Jiří Kárnet uvedl hru Jeroma Kiltyho Drahý lhář. Mezi další Mrázovy šílené nápady patřil plán na přejmenování karlovarského divadla na Divadlo Jenny Marxové, k čemuž naštěstí nedošlo. Jako režisér také rozezkoušel vlastní hru Jenny a Mouřenín, kterou osnoval pro svou kamarádku Jiřinu Švorcovou. Text jí servilně zaslal, ale dostalo se mu prý vlažné odpovědi. Švorcové však prý volával, stačilo, když vypadla elektřina, a Mráz běhal po divadle, že je to sabotáž a jde volat Jiřině na ÚV KSČ.

 Na Mrázovi bylo prý záhadné, že se kamarádil i se slušnými lidmi, často i nepohodlnými režimu. „Jako ředitel se ujímal lidí postižených normalizací, vytvářel dojem, že jim pomáhá, a zároveň je rafinovaně mučil. Pro režiséra sotva bylo něco horšího, než když mu zakázali inscenaci po poslední generálce. Takhle kvůli Xaverovi dopadl režisér Svatopluk Papež s výbornou inscenací Feuchtwangerova Ďábla v Bostonu. Na generálce Xaver seděl a dojatě troubil do velkého bílého kapesníku, slzel a děkoval. Pak odjel do divadla a vzápětí vyvěsil zákaz. Celý soubor, režiséra a Gustava Opočenského, který hrál hlavní roli, mohlo trefit,“ líčí Boková Xaverovu zákeřnost.

 Mrázův záhadný konec v Izraeli otvírá prostor různým konspiračním teoriím, on sám také záhady kolem své osoby vydatně živil. Jestli byl dvojitý agent, nebo jen psychopat a udavač, těžko říct, pro nás ovšem představuje nejodpudivější stránku normalizace, naprosto konkrétně se dotýkající lidských osudů.