13. prosince 2008 13:00 Lidovky.cz > Zprávy > Kultura

Život je game

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 64Diskuse
Filip Renč | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Filip Renč | foto: Lidové noviny
Režisér Filip Renč o tom, jak muž po čtyřicítce musí bojovat o místo na slunci, kolik stojí filmová pauza na oběd a proč sní o vepřovém ve vlastní šťávě.

Vlastně mě překvapilo, jak mě ta temná balada, v níž se osud neúprosně valí od první scény, ta postava Hlídače č. 47, posedlého démony minulosti amučeného vlastními představami, jako diváka dostala. Nečekala jsem to. Tím spíš, že tenhle ponurý film natočil Filip Renč (43), režisér s pověstí provokatéra, skandalisty a bonvivána. Někdejší dětská herecká hvězda (jako čtrnáctiletý si zahrál i Julka Fučíka) na první pohled taky na režiséra zrovna nevypadá.

Přede mnou v pražské kavárně nesedí žádný astenický introvert zahloubaný do svého duchovna, ale nabouchaný frajer v tričku, ze kterého vykukují bicepsy jak moje stehno. Však ho teď nejvíc baví cvičení, při němž si dokonale pročistí hlavu, jak říká. Vystudovaný dokumentarista, který za své hrané filmy získal několik Českých lvů (Rebelové, Román pro ženy), zcela určitě umí žít – den údajně začíná doutníkem, jezdí ve sporťáku a pár dní po rozhovoru odfrčel s prknem do Svatého Mořice. Je příjemný a vstřícný, dokud se nezeptám na sponzory. Opravdu bych docela ráda věděla, jak se mu například podařilo z Českých drah, které mají finanční potíže a dotuje je stát, dostat dva miliony na svůj film – od toho momentu je na mě docela nabroušený. „Všechno je to stejně jen hra, nic než game,“ říká nakonec smířlivě, když mi galantně pomáhá do kabátu.

* Na co dnes nejčastěji myslíte před usnutím? 
(rozesměje se) Na to, aby mi už nikdo netelefonoval. Myslím na hezké věci, abych usnul. A když to nejde, představuju si, že jsem ve stanu a prší. A to je tak útulná představa, ten stan a zvuk těch kapek deště na celtě... Taky si třeba představuju, jak si v tom stanu vařím na malém vařiči čaj nebo vepřové ve vlastní šťávě... (zasní se) Takové vidiny mě nádherně uspávají. A jelikož žiju v půdním bytě pod šikmou střechou, představuje se mi to docela lehce. Hlavně nesmíte myslet na práci, protože to byste už neusnula.

* Jak je režisérovi po premiéře nového filmu? 
Sleduje návštěvnost. Reakce novinářů a přátel. Je rád, že to je za ním. A zároveň je mu líto, že je konec, že už je to zakonzervované, že už si to bude žít vlastním životem. Takže je mu tak trochu smutno.

* Kdysi jste byl docela slavný dětský herec. S herectvím jste prý skončil, protože ve vás s věkem rostla tréma. Jako režisér trému nemáte? 
Strašnou. To bych samozřejmě neměl říkat. Ale každé ráno, když vstanu, už v duchu před sebou vidím tu mašinérii, která mě ten den čeká. A když jdu na plac, mám strach, aby vyšlo počasí, aby herci měli dobrou náladu, aby mě něco zajímavého napadlo, aby to všechno do sebe zapadlo. Ale jak přijdu na místo, kde už se skládají lampy a kde se už herci líčí, musím ze sebe všechny strachy shodit. Člověk samozřejmě není robot, takže pochybnosti má. Taky musíte být připravený na improvizaci. Každá situace se dá natočit mnoha způsoby, jenže vy si jako režisér musíte vybrat jen tu jednu variantu, jak tenhle dialog natočit, kam postavit kameru, jakou to má mít střihovou dynamiku... Musíte si vybrat z těch stovek možností jedinou a být rozhodný. Štáb musí cítit, že víte, co chcete, aby s vámi šel. Herci to musí cítit. Ale pravda je, že někdy se dostanete do úzkých a opravdu nejste schopen se rozhodnout. Tak vám někdo musí pomoct. A mě baví radit se s herci.

* Běžný rozpočet českého filmu je kolem 30 milionů. Berete si nějak, že každý natáčecí den se rozplyne zhruba milion? Počítáte si třeba v duchu, kolik stojí pauza na oběd?
 Hodina na oběd, to je sto tisíc, to samozřejmě vím. Takže nemám rád prostoje. Hlídač č. 47 stál třicet milionů korun, producentem byla jenom Česká televize. A nemáme tam taky žádné product placementy, žádná Coca-Cola, McDonald’s nebo Volkswagen, ve dvacátých letech nic takového neprodáte. Vlastně to ani nemám rád, když to ve filmech je. Polovina z těch peněz byly ale interní náklady televize, ve skutečnosti to stálo patnáct milionů.

* Roli vysloužilého vechtra hraje Karel Roden, který to z českých herců dotáhl vlastně nejdál – prosadil se v hollywoodských filmech, hrál po boku Roberta De Nira. Je při práci vidět, že má zahraniční zkušenost? 
To určitě je. Překvapil mě, jak byl naprosto koncentrovaný, dokonale připravený a skromný. Nic nevyžadoval, nad každým slovíčkem a gestem jsme se spolu radili, aby to bylo přesné, protože mu na té roli velice záleželo, on tam prakticky nesejde z plátna. Bylo znát, že má tvrdý trénink ze zahraničních filmů.

* Ukázal byste mi to na nějakém detailu?
Na disciplíně například. Tady je spousta herců, kteří přiběhnou na natáčení, ale už zase pospíchají na dabing, jsou nesoustředění. Nebo si přímo na place dají pár panáků. Nebo si nepamatují text. To v Karlově případě prostě neexistovalo. On všechno ostatní vymazal, soustředil se jen na tohle natáčení. Protože jenom tak se dá udělat dobrá věc.

* Co pro vás jako režiséra bylo u tohohle filmu nejobtížnější?
Koncentrovat se na složitost a mnohovrstevnost té látky. Já jsem taky nikdy netočil adaptaci takhle složitého románu, většinou jsem dělal žánrový film, komedii, muzikál... A tohle bylo něco jiného, drama vášně, žárlivosti, hluboký lidský příběh. Mě to úplně vzalo a docela jsem se bál, abych na to vůbec měl. Jedno vím určitě: před osmi devíti lety, kdy mi ten scénář ČT nabídla, bych to takhle ještě nedokázal.
Mirek Topolánek (vlevo) s Markem Dalíkem a Filipem Renčem

* Jinými slovy: jako režisér vyzráváte a jako chlap stárnete? 
Určitě člověk vyzrává, vidí jiné hodnoty, líbí se mu jiné náměty než dřív. V každém případě než si může dovolit natočit něco takového, musí se to řemeslo dobře naučit.

* Jedna moje kolegyně vás viděla v jednom prý trochu snobském pražském fitku. Je to způsob, jak bojujete s přibývajícími lety? 
Tak především: To fitko není snobské. Vidíte, jak jsou lidi zlí? Hned řeknou: snobské fitko. No prostě je to fitko, kde to je čisté a nesmrdí to tam. Ano, je to boj proti stárnutí, proti tloustnutí a je to výborné pročištění hlavy. Já ze sebe nechci dělat kulturistu, ale chci ve čtyřiceti letech aspoň ještě vyjít do čtvrtého patra. A nechci mít pupek, prostě se chci udržovat, protože fyzická kondice souvisí s psychickou – a tu nutně potřebuju. Ale mě docela baví pozorovat, jak stárnu. Samozřejmě když se člověk dívá na staré fotky, jak vypadal před deseti lety, tak by se tam třeba rád vrátil. Jenže všechno má svůj čas. Jde o to vydejchat to, nepropadat panice, držet si nadhled a hlavně humor. Pak vám může být devadesát a je to v pohodě.

* Karel Svoboda, který si sáhl na život, byl váš přítel. Umíte pochopit člověka, který něco takového udělá, přestože mu zdánlivě nic ke šťastnému životu nechybí? 
Dokážu. Já vím, v jakých stavech byl, a tuším jeho skutečnou samotu. Můžete být bohatý, slavný, úspěšný, a přesto se cítit jako kůl v plotě, když nemáte nikoho, kdo vás podrží. Říká se tomu samota uprostřed davu. Všichni vám tleskají, na koncertech vám vyprodávají haly. Ale pak jedete sám domů, sám si uprostřed noci vaříte kafe – a nikoho už nezajímáte. Takže dokážu pochopit stav, kdy je člověku tak úzko, že má-li po ruce zbraň, udělá to. Přitom to může být jen momentální krize, třeba by stačilo, aby jeden člověk přišel a něco řekl. Stačilo by vyspat se z toho nebo si dát panáka, možná by to za pár minut přešlo.

* Svůj první celovečerní film, Requiem pro panenku, jste natočil ještě jako student. Byl to tehdy nejnavštěvovanější český film. Nezamotala vám sláva hlavu? 
No tak ono je to určitě lepší než neúspěch, víte? Nakopne vás to, motivuje. Lidi si vás všímají, máte šanci točit dál. Já jsem studoval katedru dokumentární režie a Requiem pro panenku jsem natočil ve třetím ročníku na FAMU, vlastně jsem absolvoval hraným filmem, jako první v historii katedry. Byl jsem šťastný, chodil se dívat, jak lidi stojí od kasy v Lucerně přes celou pasáž až ven do Štěpánské ulice, k té indické restauraci – a to trvalo několik týdnů! To bylo úžasné. No pak samozřejmě člověk trochu polevil, myslel jsem si, že mi budou padat scénáře jako pečení holubi – jenže nepadaly. Tak jsem zabředl do reklamního světa a ztratil spoustu let se spoustou zbytečných lidí z reklamních agentur. Vlastně jsem si zabil několik let, kdy jsem mohl natočit dva tři celovečerní filmy. Člověk se sice leccos naučil, zkratkovitost, vyjadřovat obrazem nápad, ale v reklamě nepracují lidi, se kterými bych si rozuměl. Akorát jsem si vydělal, díky reklamě jsem si mohl postavit malý byt – ale to byla jediná výhoda. Jinak kdybych to mohl vrátit, točil bych jenom filmy. Já na to nadávám, i když vím, že bez reklamy se už dnes neobejde žádný režisér ani kameraman. Je to věc, která nás živí.

* Mimochodem, režisér Ota Hofman tvrdil, že do čtyřiceti si člověk dělá na jméno a potom už jméno dělá na něj. Řekl byste, že ve svých třiačtyřiceti už jste za tou hranicí? 
No to se hezky poslouchá, ale bohužel to nefunguje. Nejde zastavit se, protože se vám něco povedlo, a myslet si, že od té doby se vám budou hrnout scénáře a budete ten zasloužilý umělec do konce života. Lidi na vás zapomenou ajncvajdraj, protože každý rok se valí nové filmy, dorůstají noví mladí režiséři. O to svoje místo na slunci zkrátka musíte furt bojovat a jedině prací. Zásluhy nikoho nezajímají. Každý rok musíte makat, makat, makat, pořád se prosazovat. Kdo poleví, je zapomenut. A čím je člověk starší, tím je to samozřejmě těžší.

* Řekla bych, že ze všech českých režisérů máte zřejmě nejhorší pověst. Provokatér a sukničkář, jehož provázejí skandály. Čelil jste obvinění ze znásilnění třináctileté dívky, které se nepotvrdilo, máte nemanželské dítě, k němuž jste se přihlásil až po testu otcovství. Taky prý rád objevujete nové herečky, abyste s nimi mohl spát. A některými svými klipy, například Láska je láska, jste pěkně rozvířil vody. Jak se žije s takovou pověstí?
 
Ale to, že máte někde dítě, přece není skandál. Že chcete testy DNA, abyste si byl jist, že je to vaše dítě, není přece skandál. To, že vás nemocná holka, která je do vás platonicky zamilovaná, obviní ze znásilnění, aby se nějak dostala do vaší blízkosti, taky není žádný můj skandál, protože já jsem ho nezpůsobil. Já nic skandálního nedělám, skandály o mně vyrábějí novináři. A jestli někoho provokuje moje práce, to je přece její smysl, ať jsou to reklamní spoty nebo filmy. Já nechci samoúčelně provokovat. Takhle to prostě cítím a takhle to natočím. A mimochodem – to, co bylo kdysi pokládáno za skandální, už by dneska vypadalo jako čajíček.

* Balí se na režírování dobře holky? 
(směje se) No tak... víte, co je problém? Když jsem se chtěl někdy seznámit s nějakou dívkou, tak ona si klikla na internet, zadala si moje jméno a tam zjistila úplně všechno. A pak se jí to buďto líbí, nebo jsou naopak typy žen, co nemají rády po svém boku člověka, který dělá u filmu, má mediálně provařenou tvář. Ale já tu profesi nikdy nezneužíval, že bych jako říkal: Podívej se, já jsem režisér, nabízím ti hlavní roli. Tak budeš se mnou choditi? (přehrává) Takhle ne.

* Takže čistě teoreticky: Je to pro práci dobré, nebo špatné, když má režisér poměr se svou herečkou? 
To je naprostá katastrofa, naprosto kontraproduktivní obsazovat známé, kamarády, příbuzné, manželku. Protože oni si pak pracovní výtky berou osobně. Nějaký odstup, nějakou autoritu by režisér měl mít. Jenže jakmile tam má svou ženu nebo přítelkyni a říká jí, že dělá něco špatně, tak ona většinou s něčím praští a odejde naštvaně z placu, aby všichni viděli, jakou nad vámi má moc... Určitě to nedoporučuju. Nedělá to dobrotu.

* Pro své filmy většinou objevujete nové tváře, zvláště slovenských hereček – například Zuzanu Norisovou, Zuzanu Kanócz, v Hlídači č. 47 hraje zase Lucia Siposová. Mají Slovenky něco, co nemají Češky? 
Mají v sobě něco ohnivého. Je v nich něco zvláštního, něco pro nás filmaře velmi atraktivního. Ale není to žádný princip, že bych obsazoval jen slovenské herečky. Jen shoda okolností. Všechny role vybírám na základě hereckých zkoušek a konkurzů. A když mi z toho nejlíp vyjde slovenská herečka, tak to zkrátka hraje. Často je to nakonec Sophiina volba, máte dvě herečky nebo dva herce a oba jsou výborní. A musíte to rozhodnout.
Filip Renč při natáčení.

* Na co v takové chvíli nejvíc dáte? 
Radím se s přáteli. A ten herec, když vejde do ateliéru, musí něco vyzařovat. Musí vás zaujmout nějakou vlnou. Vlastně nevím, co to je, je to podprahové vnímání, něco nevysvětlitelného. Charisma. To se nedá naučit. To buď je, nebo není. Taky si myslím, že dneska obsazovat herce je hodně těžké, protože už skoro všichni hrají v nějakých seriálech. Já vím, že se každý musí nějak živit, ale ztrácejí tím na vzácnosti a originalitě, když jsou obden na obrazovce.

* Když jde film do kin, pracuje režisér většinou už na jiném. Je to tak? 
Je. Já teď chystám do České televize detektivku se Simonou Stašovou, napsal mi to Pepa Klíma, autor námětu Requiem pro panenku. A film? Mám na stole scénář od Ivana Hubače o Lídě Baarové.

* O tom mluvíte už léta... 
Protože zatím nevím, kde na to seženu peníze, musí se najít zahraniční koproducent, hledáme ho v Německu. Bude to svět showbyznysu třicátých a čtyřicátých let, a to vyžaduje značné náklady na kostýmy, na dekorace...

* Co vás na Baarové tak fascinuje? 
Ta spálená země za ní, když se setkala s mocí představovanou Goebbelsem. Ona podlehla jeho charismatu, podlehla i své touze po slávě. Goebbels ovládal i film, ovládal showbyznys, vybíral herce, měl právo veta na všechno. A to ji fascinovalo. Fascinovala ji ta moc, i když byla zrůdná. Taky je to klasické téma kráska a zvíře, to zlo ji uchopí a ona se z těch sevřených kleští už nemůže dostat. Láká mě i to, že mezi nimi nějaký vztah a cit opravdu byl, aspoň to vyplývá z toho, co jsem četl. Ona fakt toho ďábla měla ráda a nemohla s tím nic dělat. A zvláštní je, že na to nedoplatila ona, nýbrž všichni její blízcí. Je to strhující příběh. A varovný. Ukazuje, že se zvrácenou mocí by si člověk nikdy neměl zahrávat.

* Zapletení umělce s mocí ale není jen historické téma. Vy sám se třeba politiky nijak neštítíte. Viditelně podporujete vládní ODS, natočil jste dokonce její předvolební spoty, nedávno jste vystoupil na brífinku ODS na podporu Mirka Topolánka před stranickým kongresem... Jste členem ODS? 
Ne, nejsem. Ale pro mě je to tady jediná opozice vůči socialistům a komunistům. Každý má přece právo na svůj politický názor. A já to nedělám tajně, klidně se veřejně přiznávám, že jsem příznivcem spíš pravicové strany než sociálních demokratů a komunistů. A když jim můžu pomoct nějakou předvolební prací, tak to dělám a nestydím se za to, nijak se s tím neschovávám.

* Součástí té vaší špatné pověsti ovšem také je, že váš vztah s ODS je pro vás hodně lukrativní. Že váš přítel Marek Dalík, poradce premiéra Topolánka, vám pomáhá shánět sponzory na filmy. Kde jste se s Dalíkem vlastně seznámil? 
Ale Marek Dalík mi nesháněl sponzory! On mi jenom doporučil, kam bych se mohl obrátit, koho by to mohlo zajímat. A to byly jen České dráhy. Já nemám žádný důvod tady vysvětlovat, proč a jak se spolu známe. (je rozčilený a začíná být nepříjemný) Nebo se omlouvat, že se znám s Dalíkem. Co je komu do toho, s kým já se přátelím nebo nepřátelím? To je jen moje věc. A je přece normální, že jsem za svou práci zaplacený. Kdybych se živil jen českým filmem, tak si dneska chodím pro teplou polívku i pro oblečení do Armády spásy! Český film člověk dělá jako bonus, že má tu filmařinu rád, ale musí se živit jinak.

* No mně zkrátka připadá jako vrchol šikovnosti vyrazit dva miliony na film z Českých drah, které mají finanční potíže a dotuje je stát. To mi vysvětlete, čím se vám je podařilo přesvědčit? 
A dokonce mi pomáhali i s Hlídačem č. 47, který je o dráze!!! Prosím vás, každý film má přece sponzory. Nechápu, proč se mě pořád někdo ptá na dráhy? (je naštvaný)

* No asi proto, že to normální člověk nechápe. 
Podívejte se, každá firma, ať je malá nebo velká, začínající nebo krachující, má peníze na svou propagaci. A když se ta firma rozhodne, že to dá do filmu, že podpoří naprosto neziskovou věc, tak to zkrátka z toho koláče na propagaci dá. Tobruk sponzorovalo Ministerstvo obrany ČR, a nikdo to Václavu Marhoulovi nevyčítá. A ptá se režisérů někdo, jestli ta firma, která jim dala peníze, je v plusu nebo v minusu? Neptá! Prostě dráhy mi pomohly natočit letecké záběry filmu Na vlastní nebezpečí. A je snad logické, že u Hlídače č. 47 se mnou spolupracují zase České dráhy, když je celý film o dráze. Půjčily mi trať, vlaky a techniku. Přece se neobrátím na správu letišť nebo na kosmetickou firmu, ne?

* Mně jen hlava nebere, co si od toho slibují za propagaci, když po plátně jezdí vagony z 20. let? 
Zeptejte se jich – prostě mi pomohli a hotovo!

* Jste také režisérem stopadesátimilionové kampaně ministerstva dopravy Nemyslíš, zaplatíš!. Nepřipadáte si teď jako v Kocourkově, když to, na čem je kampaň postavena, brutální konce riskantního chování řidičů, televize překrývají černými čtverečky, aby to nepobouřilo Radu pro vysílání? Nebyly to vlastně vyhozené peníze? 
Je to škoda, protože na tom to opravdu bylo postaveno. Ale televize prostě nechtějí riskovat sankce Rady pro rozhlasové a televizní vysílání za krvavé záběry před 22. hodinou. Takže ta pointa je zakrytá, ale je tam odkaz na web, kde to lidi můžou vidět celé. Mně je to osobně samozřejmě líto, nejsem z toho nadšený, já to takhle nenatočil.

* Ovlivnily ty brutální klipy nějak vás jako řidiče? 
Je fakt, že z některých natáčení jsem jel krokem. Ale ježiš, to přece nejsou brutální klipy. Kdybyste viděla originální záběry z nehod, jak ty lidi opravdu vypadají... Tyhle spoty jsou spíš emotivní. Brutální je to, co se děje na českých silnicích. Ale jestli aspoň něco uvízne v podvědomí řidičů, jestli to zachrání pár životů, jestli si na to někdo podvědomě vzpomene a dá nohu z plynu nebo dítě do autosedačky, tak to smysl mělo. Je to určitě smysluplnější než ukazovat kostky cukru.

* V listopadu ale bylo na silnicích 108 mrtvých, byl to nejtragičtější měsíc roku... 
Říjen byl nejlepší za posledních pět let, ale listopad byl strašný... Na českých silnicích se ročně zabije přes dvanáct set lidí, to je, jako kdyby tu spadly čtyři boeingy 747. U nás se jezdí strašně a pak ještě v Indii. Ale tam je to míň nebezpečné, protože tam jezdí na tříkolkách. K nějaké disciplíně a slušnosti tady máme ještě hodně daleko.

* Váš dědeček byl katolický básník. Ovlivnilo rodinné zázemí váš duchovní svět? 
To se mě teda ještě nikdo neptal... Dědeček byl silně věřící, byl to výborný překladatel i dramatik. Já mu vzděláním ani duševními schopnostmi nesahám ani po kotníky. Taky žiju v jiném, materialističtějším světě. Ale třeba jsem po dědečkovi přece jenom něco zdědil, nějaký cit pro určité věci, který se možná objevuje v těch filmech. Mám pochopitelně svoje duchovní zázemí. A nejsem žádný ateista nebo člověk, který si myslí, že jsme vznikli z čolků a mloků a že je to všecko jen náhoda. Mám prostě pocit, že za svůj život vděčím něčemu, co je nade mnou. To v každém případě. Vím, že mě někdo pozoruje, že jsem někomu odpovědný a že někomu budu jednoho dnes skládat účty. Že mu budu například promítat všechny svoje filmy. Takže víru mám, i když ne zrovna ortodoxní. Ani nemám moc rád náboženské rituály, protože jim nevěřím. Věřím jenom v sílu víry každého jednotlivce.

* Už jste slyšel o tom, že režisérovo peklo prý vypadá jako malý potemnělý sál, kde se pořád dokola promítají jeho filmy? 
Ono to jednou přijde... Určitě. A jsem docela hodně zvědavý na ty bytosti, co v tom sále pak budou sedět se mnou. Jestli teda budou mít rohy, anebo spíš křídla.

  • 64Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?