13. prosince 2015 9:30 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

POHNUTÉ OSUDY: Mistryně světa v gymnastice Věra Černá se nikdy nevzdala, i když jí hrozil vozík

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Věra Černá, mistryně světa v gymnastice z roku 1979 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Věra Černá, mistryně světa v gymnastice z roku 1979 | foto:  František Vlček, Lidové noviny
PRAHA Z medailových výšin až na dno. A ne jednou. Tak jí to život nalinkoval. První místo na mistrovství světa na kladině, Amerika jí ležela u nohou. A potom pád a hrozba vozíku. Když všechno překonala, připravil jí život tragickou zkoušku podruhé. Ale bývalá gymnastka Věra Černá znovu dokázala, že se umí rvát. A dokazuje to stále. „Nikdy se nevzdávám,“ říká.

Když byla malá, rodiče přemýšleli, jak vybít její nezdolnou energii. „V šesti mě dali do rytmiky,“ vzpomíná dvaapadesátiletá Věra Černá ve svém sídle na periferii Brna v rozhovoru, který se uskutečnil v roce 2011.

Když jí bylo osm a půl, zaklepala na dveře od tělocvičny gymnastického oddílu Zbrojovky. A její přirozená bojovnost se mohla projevit poprvé.

„Nevzali mě, zdála jsem se jim baculatá. Sedla jsem si na schody a brečela jako o závod. Tak mě vzali, nejspíš se jim mě zželelo.“

Stačil jí rok a v klubu byla nejlepší. „A v jedenácti mě pozvali do juniorské reprezentace. Moje gymnastické časy pak byly krásné, ale krátké,“ pousměje se s kapkou lítosti ve tváři nyní invalidní žena drobné postavy, kdysi zázračné gymnastické dítě.

V prosinci roku 1979, v šestnácti, získala v texaském městě Fort Worth titul mistryně světa na kladině. Zatím poslední pro československou a později českou gymnastiku. Podobné ambice měla o něco starší rumunská gymnastická bohyně Nadia Commaneciová, ta ovšem kvůli zranění soutěž nedokončila.

Máš zlato! křičela trenérka

Když maličká Češka doskočila na žíněnku, dostala známku 9,9 a trenérka reprezentace Soňa Hudečková - Kobyláková křičela na celé kolo: „Máš zlato!“

„Nedocházelo mi to ani ve chvíli, když jsem stála na stupních vítězů. Tak jako jsem při cvičení dovedla vypnout a nevnímat hluk z hlediště, které kvůli něčemu bouřilo, nedokázala jsem vzít na vědomí svůj úspěch. Teprve když hlasatel oznámil moje jméno, říkala jsem si, že to asi bude pravda. Pak už si vybavuji jen to, že slovenská kolegyně Eva Marečková mi v autobusu cestou do hotelu, řekla: Verka, si prvá na svete. Tak jsem chvíli plakala a chvíli se smála,“ říká Černá.

Zato její oddílový trenér Stanislav Vyzina, který tehdy zůstal v Brně, si ty chvíle vybaví hned.

„V noci mě probudil telefon, volal novinář Petr Trávníček. Co bych prý říkal, kdyby moje svěřenkyně Věrka Černá vyhrála mistrovství světa? Odpověděl jsem, jestli na podobné legrace není trochu pozdě. A on, že je to pravda! Byl jsem nadšený, to byl výsledek jako hrom,“ usmívá se při vzpomínce Vyzina, později kouč československé a české reprezentace.

A hned dodá, že šlo o zasloužený titul. „Protože Věrka byla nesmírně houževnatá a pracovitá, což zřejmě zdědila po mamince. A taky ctižádostivá, cílevědomá a chytrá. Ne každý totiž pochopí, že v gymnastice na sebe leccos navazuje, že na špičku se můžete dostat jen dlouhodobou prací,“ přibližuje Vyzina. Zlato po jedenácti letech, psaly tehdejší noviny a připomínaly, že poslední nejcennější kov, a hned čtyři, získala Věra Čáslavská, královna olympijských her v Mexiku.

Jak tenkrát reagovala na titul Černé právě Čáslavská?

„Byla to velká radost. Prodloužila tak štafetu, protože na kladině se dařilo mojí předchůdkyni Evě Bosákové, stejně jako mně. Ale Věrku jsem vzala na vědomí dřív, už jenom proto, že máme stejné iniciály, navíc ona ve stejném roce vyhrála Světový pohár,“ upozorňuje Čáslavská.

Namísto medailí slzy beznaděje

Blížící se olympiáda v Moskvě 1980 rázem měla favoritku. Pro kladinu samozřejmě, i když ve Fort Worthu skončila Černá šestá ještě v prostných a víceboji.

„S Věrkou se počítalo, jako mistryně světa byla na kladině žhavou kandidátkou na zlato. Takovou, že americká televize NBC s ní v zimě před hrami natáčela v Brně dokument,“ připomíná Vyzina.

„Na olympiádě v Moskvě jsem měla na tři zlaté medaile, nacvičila jsem nové prvky. Místo toho jsem plakala,“ vzpomíná Věra Černá a oči se jí zalesknou.

Zatímco v autobusu ve Fort Worthu se jí z očí řinuly slzy štěstí, o pár měsíců později, když dva mě- síce ležela na nemocničním lůžku, to byly slzy marnosti a beznaděje.

Na svoji první olympiádu se chystala s vervou, trénovala i deset hodin denně. Vysněných her se ale nedočkala.

Sobota 21. června 1980. Poslední přeskok před koncem tréninku sice doskočila, náraz ale nevydržela páteř. Zlomila si obratel a dvě plotýnky. Podle pesimistů to měl být konec jakéhokoli pohybu.

„Tak skončila moje kariéra. Pan doktor Holoubek mi řekl, že když nebudu do konce života cvičit, skončím na vozíku. Tak jsem za to vzala,“ vypráví, jak se musela se světem kladin, bradel, prostných a slávy nadobro rozloučit.

Odmaturovala, vystudovala ekonomiku a řízení na stavební fakultě VUT v Brně, v době studií se jí narodila dvojčata Kristýna a Lucie. V oboru pracovala jen rok, profesí pak vystřídala celou řadu.

„Tři roky jsem působila u městské a rok u státní policie. Na to vzpomínám ráda a brněnští policisté mě dodnes zdraví. Začala jsem dělat karate, mám druhé kyu a třetí trenérskou třídu. Po zlomené páteři, prosím. Taky mám organizační smysl, takže jsem dělala dětské tábory, trénovala gymnastky, psala reportáže pro brněnskou Rovnost, pekla rohlíky, peníze pro rodinu jsem si vydělávala i v tiskárně. A taky jsem byla tiskovou mluvčí u železničních koridorů, to mě dost bavilo,“ připomíná.

Nikomu neříkala, že je mistryní světa. „Lidi si na to buď vzpomně- li, anebo ne.“

Dokonce založila taneční skupinu, která sklízela úspěchy po celé jižní Moravě. „Byly se mnou mnohem mladší holky z gymnastiky, chtěly si přivydělat. A vydělávaly jsme velmi slušně,“ těší se při vzpomínce.

Před osmi lety po ní nepřízeň osudu natáhla svou chladnou ruku opět. Z dalšího vztahu už měla dvouletého Daniela, když se jí při návštěvě maminky udělalo špatně ve vaně a upadla do hlubokého bezvědomí. „Měla jsem epileptický záchvat, ale nebylo to nic nového. Podobně se mi dělávalo špatně už od roku 1978, pokaždé jsem při tom cítila zápach spálených pneumatik. Jenže lékaři nikdy nic nezjistili. První pomoc mi pak poskytovaly dcery, lékaři bojovali o můj život půl hodiny. Po vyšetření mi našli nádor na mozku, byl velký jako pěst.“

Za dva dny ji operovali. „Mamince řekli, že je to na vozík.“

Dalších několik týdnů ležela ochrnutá na lůžku, dlouho se probírala z narkózy. Vypadalo to, že levá strana těla zůstane ochrnutá navěky.

Brečela, modlila se. A cvičila

„Chtěla jsem domů, ale pan doktor mi řekl: Pustím vás, až za mnou přijdete do ordinace. Takže jsem brečela, modlila se a cvičila – pravou nohou jsem si nadzvedávala levou, stejné to bylo s rukama. A pak jsem jednou přišla do ordinace, sice o holi, ale pan doktor zůstal v šoku: Vy chodíte?! A pustili mě,“ líčí bývalá gymnastka.

Její moto? Lze je najít v jednom z veršů, které vydala vlastním nákladem: vůně vítězství žene vpřed, tak neváhej a jdi hned. „To platí ve sportu i v životě. Já se nikdy nevzdávám,“ říká.

V řadě ohledů nevede život k závidění, její děti třeba nemají otce. „První odešel za kamarády, druhý dal na svou matku. Chlapa prostě nemám,“ krčí rameny.

Vozík nepotřebuje, hůlku už taky ne, jen musí denně cvičit.

A ráda vzpomíná na svou někdejší velkou soupeřku Nadiu Commaneciovou. „To ona zařídila, že mi z mezinárodní gymnastické federace poslali peníze na auto. Bez něho bych totiž byla vedle. Chodím, ale vydržím jen chvíli,“ usměje se.

Byla bych šťastná, ale nejsem, říká legenda

Skromná chatka o rozměrech tři a půl krát tři a půl metru, uvnitř dvě lůžka a stůl, televize. Vedle se krčí několik ještě menších domečků, kolem zahrada. „Tady je moje království, tady je mi nejlíp. Uprostřed přírody a mezi zvířaty,“ usmívá se Věra Černá, někdejší světová šampionka v gymnastice, v osadě na kopci nad brněnským Žebětínem.

V jedné z menších chatiček má šatník, další patří dětem, ve třetí je kuchyňka. „Mám tady elektřinu, ovšem ne vodu. Ale to mě položit nemůže. Říkám si – horší by to bylo v opačném gardu! Vodu si vždycky přivezu v kanystrech autem od maminky, žije v domě dole v Žebětíně,“ přibližuje.

Nad jedním z lůžek v hlavní chatce je prázdná stěna. „Tady jsem měla všechny svoje medaile, teď jsou v krabici. Je jich třiašedesát, už mám pro ně nové místo. Támhle, mezi šípkem a zlatým deš- těm, bude stát další chatka. Půjde o moji síň slávy, bude tam i mistrovský dres. A nepůjde o akci in memoriam, chatka už je zaplacená. Mám několik úvěrů, abych měla to, co rodina potřebuje. Zvládám to, vždyť jsem studovala ekonomii. A jsem stavební inženýrka, takže si umím ty věci představit a vymyslet,“ pokyvuje hlavou.

„Všechny ty domečky jsem taky musela koupit. Z invalidního důchodu se to dá splatit, nepiju a nekouřím, žiju celkem skromně,“ dodává.

Kolem běhá dobrman Deryl. „A ještě tu mám kočku Máju se spoustou koťat, to je taky můj život,“ líčí nadšeně.

Mohla by žít v domě u maminky, ale rozhodla se pro jednodušší život na vršku. „Však se to tady jmenuje Mladé vrchy, a já přece mladá jsem. Měla jsem zlomenou páteř, nádor na mozku, jedno rameno vykloubené sedmadvacetkrát, druhé desetkrát, levou ruku nezvednu, levá noha poslouchá spíš míň než víc. Takový člověk by přece neměl fungovat! A vidíte – já funguju. Možná trochu míň fyzicky, ale duševně rozhodně,“ směje se.

Prý musí být chvíli sama, aby potom mohla být s ostatními. Ví to i její maminka, v roce 2011 sedmašedesátiletá dáma, která tehdy měla kvůli zdravotnímu stavu dcery v péči jejího desetiletého syna z druhého vztahu Daniela i čtyřletou vnučku Terezku. „Starám se o ně, vařím, peru. Daniel je teď v Praze u známých, má prázdniny. Je to prima kluk,“ vypráví paní Věra Černá starší.

„A bydlet dolů ke mně nechce, to jsme si už dávno vyjasnily. Do čtyřpokojového domku by nešla ani za nic, má to tady ráda,“ usmívá se láskyplně maminka bývalé slavné gymnastky. „Mamka je zlatá,“ přikyvuje dcera.

Patálie ještě neskončily

Jedna z legend českého sportu už má za sebou spoustu trápení. Nyní bojuje i s tím, že jedna z jejích dcer před půldruhým rokem opustila svou dcerku Terezku a odešla do Prahy. Čtyřleté děvče přesně takovou dobu žije dole v Žebětíně, ale často je u babičky na zahradě. A říká jí maminko, jak se naučila po boku Daniela.

A mamince někdejší gymnastky neříká prababičko, ale babičko.

„Byla bych tady šťastná, ale nejsem. Protože to, co mě v minulosti postihlo, není nejhorší,“ říká někdejší šampionka. „Byla bych strašně ráda, kdyby se Kristýna k Terezce vrátila. A k nám,“ hlesne žena drobné postavy a v očích se jí objeví slzy.

  • 0Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz