Písničkáři Xindlovi X se nedávno podařilo – slovy Super.cz – "způsobit ohromný skandál". Při vystoupení v pořadu Česko Slovensko má talent pozměnil text písně Láska v housce a v narážce na soutěž tam propašoval slova "nabízíš mi talent v housce frašky během týhle frašky pro rychlokvašky".
Docela ho to vystihuje – jako umělce, který spolehlivě předvede nějaké to gesto mírného rebelství v mezích zákona, ještě předtím se ale spolehlivě dostaví – asi by nepřipadalo v úvahu pozvání do té show prostě nepřijmout. Tahle usilovnost a značná míra flexibility mu v posledních pár letech jistě pomohly vyšvihnout se v malém světě české pop-music celkem rychle celkem vysoko. Nedávno vydal druhé album Praxe relativity.
Mezi hudebními publicisty jím mnoho příznivců nezískal, ne že by to nutně muselo být jeho cílem. Otázka, jak moc a jestli vůbec je Xindlova hudba dobrá, ale možná není ve vztahu k němu ta nejpodstatnější. Jistě, zpěvák to není nejjistější (na nové desce je o dost méně rytmizované mluvy a víc tradičního vokálu než na jeho debutu), a co je horší, barva jeho hlasu a vůbec projev nejsou natolik výrazné, aby člověk nějaké intonační potíže prostě přestal registrovat. Z jeho zpěvu není slyšet osobitost, nebo dokonce osobnost.
Podobně se i hudba na Praxi relativity blíží aseptickému ideálu českého popu – s jistou mírou zdatnosti (občas okázale na odiv stavěné) nahrané zvuky, které se slévají do proudu profesionálně odvedené nevzrušivosti, jež na sebe nestrhne pozornost ani tím, že by byla nějak zábavně pitomá. Na vyvolání toho dojmu toho Xindl X a jeho spoluhráči potřebují docela hodně – kromě základní kapely ještě smyčce, dechy, občas i banjo. Nikdo se ve studiu neflákal, všichni hrají hodně tónů, jež pak podmalovávají opět značné množství frontmanových slov. Jako by ticho, v němž by slova a zvuky mohly vyznít, bylo jejich nepřítel. Asi vědí, proč to dělají. Něco ale na těch písničkách být musí, ne každému, kdo se snaží prorazit tam, kam se Xindl X dostal, se to podaří.
Možná je to tím, že ta postava, kterou písničkář ve svých skladbách hraje, je pro nemálo lidí nějak přitažlivá. Šikovný mladý muž, který svět okolo prokoukl, ví, že to tam za moc nestojí.
Sype ze sebe rýmy, někdy nápadité, jindy infantilní a někdy hloupé, při rychlosti jeho kadence to vše splyne. Rád si povzdechne nad prázdnotou všeho možného a nad móresy těch druhých, občas nad těmi svými. Nikdy ale ne tak, aby hrozilo, že něco bude obnaženo, že by něco mohlo otřást jeho ostentativním nadhledem, jemuž ne zrovna zřídka používané hrubší výrazy mají dodat zdání jakési standardizované autenticity. Netřeba se ale bát, že by ta špína zalezla pod kůži nebo skřípala mezi zuby. Na to je Xindl X příliš zkušený praktik relativity.
