Státní bankrot Řecka právě v tichosti začíná. A je dost pravděpodobné, že při jeho startu sehrálo ne úplně nepodstatnou roli Slovensko.
Nováček v eurozóně začátkem týdne odmítl schválit druhou půjčku předlužené zemi. První odmítla Bratislava už loni, pak dala souhlas ohroženému Irsku i Portugalsku.
Když ale bylo jasné, že první pomocný balík v Aténách nic nevyřešil, a na uzavřených schůzkách ministrů financí se začal připravovat druhý, Slováci řekli ne znovu.
Když odmítli přispět poprvé, premiérka Iveta Radičová to lidsky a věrohodně obhajovala tím, že pomoc výrazně bohatší zemi, žijící nezřízeným životem, nedokáže svým voličům přesvědčivě vysvětlit. Nebyla jediná.
SLOVENSKO MÁ SVOJE PODMÍNKY |
Nikdo z evropských politiků neuměl veřejnost ve své zemi přesvědčit, že pomoc Řecku je solidarita se slabým nebo postiženým.
Na to už v té chvíli bylo známo příliš mnoho detailů z rozmařilého života v Aténách. Většina občanů eurozóny to vnímala jako parodii solidarity.
Přesto se evropští politici do Slováků pouštěli, kritizovali je a neformálně vyhrožovali odvetou, třeba ztížením přístupu k eurodotacím. Fanoušci hluboké unijní integrace, tušící v řecké krizi šanci, sepisovali kritické texty, co že si to ti arogantní Slováci dovolují.
Jako nováčci by měli být přece rádi, že v eurozóně vůbec můžou být, vážit si té šance, a ne se při první příležitosti chovat jako rozvratný element.
Iveta Radičová, vyslouživší si od týdeníku The Economist přezdívku osamělá tygřice, přiznávala, že se na schůzkách v Bruselu necítila úplně dobře.
Vzdor největšího eurooptimisty
Slovenský postoj byl projevem zdravého sebevědomí, které zrovna nám až do nástupu Nečasovy vlády v evropské politice úplně chybělo.
To, že jsem někde nový, přece ještě neznamená, že si musím nechat všechno líbit, na všechno kývnout a pasivně se vést hlavním proudem. Proto je v evropské politice tak důležité právo veta a přirozená odvaha ho využít.
Odmítnutí pomoci Řecku nebylo žádným projevem slovenské eurofobie. Bratislava je naopak z eura navzdory všem jeho problémům stále nadšená. Patří vůbec k nejzarytějším eurooptimistům.
Letos v březnu, kdy dluhová krize kulminovala, bylo stále 73 procent Slováků přesvědčeno, že společná měna jim prospívá. To je vůbec nejvyšší skóre z celé eurozóny a silný rozdíl proti Česku, kde euro nechce přijmout 75 procent lidí.
Pro Slováky je společná měna stále symbolem modernity a civilizační vyspělosti, která je vytáhla z mečiarismu do západního světa.
Ministr financí Ivan Mikloš racionálně vychvaluje, jak euro jejich ekonomice prospívá, ale zároveň dodává, že eurozóna je ve slepé uličce, série záchran takhle nemůže dál pokračovat a státní bankrot Řecka a možná dalších zemí je neodvratný.
On i Iveta Radičová o nezbytnosti rychlé dohody na kultivovaných bankrotech konzistentně mluví kudy chodí. Tak hlasitě a otevřeně to nevyzdvihují politické elity ze žádné země eurozóny.
Ve slovenských názorech není žádný rozpor, ale docela jasná vize, kam by eurozóna, na jejíž prosperitě mají zájem, měla směřovat. Takhle odvážně a čitelně jsme se my na unijní půdě nikdy nechovali.
Správný čas, správné místo
Druhé slovenské ne Řecku navíc nejspíš sehrálo svou roli při spuštění řeckého bankrotu.
Na pochopení vývoje v eurozóně je dnes potřeba docela dost času, schopnost číst mezi řádky a jistá dávka paranoidního myšlení. Cílem není, aby věci byly co nejsrozumitelnější, ale naopak co nejsložitější a nejabstraktnější.
Aby co nejméně lidí pochopilo, k čemu se vlastně v eurozóně schyluje. Přerozdělovací unie se chystá za zády voličů.
Zatímco asi jediná otevřená a inspirativní debata o budoucnosti eura se paradoxně vede v Londýně, kam přijíždějí němečtí, francouzští a italští bankéři, ekonomové a intelektuálové a říkají, co si opravdu myslí. Politická debata se odehrává řízenými úniky do médií.
Nikoliv do tradičního bruselského věstníku The Financial Times, ale do německých listů FAZ, Handelsblatt, Die Welt a Der Spiegel. Tam se od nejmenovaných zdrojů dozvíte, co se chystá.
Slováci chytře pustili zprávu o odmítnutí pomoci Řecku právě přes Handelsblatt. Oficiálně to přitom nikdy ani premiérka, ani ministr financí nepotvrdili. S odvážnější představivostí se dá dokonce odhadnout, že na tom byli domluveni s německou vládou.
Ta se už nějaký čas snažila navrhnout, aby součástí druhé záchranné tranše pro Řecko bylo sedmileté odložení splatnosti dluhopisů, které drží soukromí investoři, ale také Evropská centrální banka. Ať se tomu říká jakkoliv, je to faktický státní bankrot.
Němcům se v posledních dnech podařilo pro svůj plán získat všechny ostatní země eurozóny s výjimkou Francie. Ostře proti jakýmkoliv ztrátám soukromých investorů byla ale hlavně ECB, argumentující strachem z finanční krize.
Řecko by se podle bankéřů z Frankfurtu v takovém případě mohlo stát evropskou verzí Lehman Brothers, jejichž pád spustil krizi v září 2008. Ekonomové už se ale dlouho shodují, že s takhle vysokými dluhy se Řecko z krize nikdy neprobere a stejně nevrátí vše, co si napůjčovalo.
Spouštěč bankrotu
Slovenské ne bylo tentokrát mnohem nebezpečnější než u první půjčky. Tehdy posílaly jednotlivé země do Řecka peníze přímo, teď se mělo platit ze společného záchranného valu, kde měli peníze i Slováci.
Každá země má ale právo veta jakoukoliv půjčku z něj zastavit. Bez slovenského souhlasu nemohlo odejít do Atén ani euro. Slováci předtím souhlasili, aby se z těchto peněz pomohlo Irům i Portugalcům.
Premiérka vysvětlovala jiný přístup k Aténám a Dublinu tím, že její předchůdce Robert Fico na slovenskou účast v eurovalu kývl, a ona se cítí být zavázána kontinuitou politiky.
Když přišla na stůl druhá půjčka pro Řecko, ona i Mikloš opakovali, že součástí druhé vlny už musí být bankrot. Jejich výroky dostávaly velký prostor ve vlivných světových médiích.
Den, kdy v Handelsblattu vyšlo slovenské varování, poprvé pomalu otočila i neústupná ECB. Guvernér Jean-Claude Trichet z Montrealu poprvé připustil odložení splatnosti řeckých dluhopisů, tedy bankrot. Může to být souvislost čistě náhodná, nebo jasný řetěz událostí.
JAK SE V ŘECKU ROZHAZUJE |
ECB si možná právě v té chvíli uvědomila, že záchrana je ohrožena, a ve strachu z divokého bankrotu, před nímž včera varoval německý ministr financí Wolfgang Schäuble, nerada kývla na bankrot řízený.
Nebylo by to poprvé, kdy v krizi eurozóny Němci nechali věc, kterou by si jako nejdůležitější člen spolku dovolit nemohli, udělat některou menší zemi. Tuhle roli na sebe v posledních dnech často brali Nizozemci.
Jejich premiér tak jako první oznámil, že pokud Mezinárodní měnový fond nepošle do Atén další peníze, nemůže je nikdo čekat ani od nich. Výhodné to bylo pro všechny. Nizozemci i Slováci se drželi svých zásad a zároveň posunuli věci správným směrem.
Kéž by se nám někdy dařila podobně odvážná, konstruktivní a sebevědomá evropská politika.
