Odchod ředitelky Radiožurnálu Barbory Tachecí na začátku února jste vysvětlil „rostoucím nesouladem ve vnitřní komunikaci“. Nebyl to spíš důsledek jejího tehdejšího zdravotního stavu, který se vyjevil později, než příčina?
Určitě ne. Takové pořadí nepřipouštím. Jak jsme to řekli, bylo zaprvé naprosto přesné a pravdivé, za druhé od té doby se věci posunuly tak, že jsme dostali i jisté vysvětlení. To vysvětlení jsme nepředpokládali a ani nám to nepřísluší zkoumat.
Jaké vysvětlení?
Bára onemocněla, to je to vysvětlení. Lépe řečeno, byla shledána jistá diagnóza, se kterou jsme nebyli nikterak obeznámeni, ani jsme ji nepředpokládali.
O té diagnóze jste se dozvěděl až potom, co jste paní Tachecí odvolal?
Jistě.
Důvodem odvolání tedy nebyla nemoc paní Tachecí.
Ne, to v žádném případě. To bych si ani nedovolil, bylo by to krajně neetické.
Jaký byl tedy důvod jejího odvolání?
Skutečně narůstající nemožnost komunikovat. Mělo to několik vrstev. Já jsem s komunikací s paní Tachecí až tak zásadní problémy neměl, ale přece jen mám určitý druh postavení a určitý styl jednání, který je většinou schůdný. Čili na základě jen mé zkušenosti nelze posuzovat stav, který je objektivní.
Můžete popsat, jak odvolání probíhalo?
Do detailů zacházet nechci. V jistém okamžiku, kdy situace nazrála do míry, kdy jsem konati musel, jsem po dohodě s managementem a po projednání s Radou Českého rozhlasu konal.
Vraťme se: jak jste vůbec přišel na to, že by Radiožurnál mohla řídit Barbora Tachecí: Jak probíhal výběr?
Začalo to už v květnu 2007. Poté, co jsem se musel rozloučit s panem Konvalinou, bylo jasné, že musím hledat nového ředitele. A když říkám musím, nikdy to není tak, že já sám, vždy se celá tato procedura změní v týmovou práci. Jenže je to delikátní a různé jemné předivo se může potrhat, proto se s různými výroky a informacemi zachází opatrně. To se skutečně odehrávalo, kandidátů bylo několik a kdo s nápadem a s následným vyslovením jména Barbora Tachecí přišel, už vlastně nevím, bylo nás na to několik. Ale i krok, kdy jsem Barboru Tachecí oslovil, byl konzultován s mými nejbližšími, a přirozeně jsem onen krok projednal – což i musím – na Radě Českého rozhlasu.
Rada tedy věděla dřív než paní Tachecí, že by to mohla být ona?
To ne, nejprve jsem zjistil, zda by paní Tachecí byla tak laskavá a šla k nám, a když jsem získal její předběžný souhlas, teprve jsem se mohl pustit do práce.
Když mluvíte o svých nejbližších, kdo to je?
Programový ředitel Richard Medek, výkonný ředitel Josef Havel, klíčoví lidé na Radiožurnálu. Nebylo by jistě vhodné přivést rozporuplnou osobnost do týmu, konzultoval jsem to i s vedením Radiožurnálu. Nic jsem neponechal náhodě.
Jak na příchod paní Tachecí reagoval tým a ona sama?
Ze všech stran to byl jednoznačný souhlas, nazval bych to možná i nadšením.
Ještě prosím řekněte, proč jste si Barboru Tachecí vybral.
Je to osobnost na svém místě, reference byly znamenité a věděli jsme také, že bychom raději uvítali člověka zvenku, i když i uvnitř rozhlasu jsou zdatné a silné osobnosti.
Alexandr Pícha i jiní lidé z Radiožurnálu mi říkali, že takovou změnu mohl provést jedině někdo zvenku. Souhlasil byste?
Alex má samozřejmě pravdu, z jeho úst to zní velmi věrohodně, on sám mohl právě posoudit, jakých změn by dosáhl on sám, za jakou cenu a v jaké čase. On je asi nejdůležitější znalec a posuzovatel.
Proč v případě obsazení ředitelského místa na Radiožurnálu neproběhlo výběrové řízení, které by zahrnovalo třeba i psychologické testy?
Já sám jsem absolvoval psychotesty dvakrát v Českém rozhlasu, a ta procedura mně tak trochu vadí. Nemyslím si, že v tomto případě by se dala natolik dopředu odhadnout diagnóza, která měla tak progresivní vývoj. Výběrová řízení jsme dělali spíše na nižší zaměstnanecké posty, při rozhodování o vysoce postavených manažerech musíme vzít odpovědnost na sebe. Výběrová řízení se velmi často udějí a pak slouží jako alibistický nástroj. Takový způsob řízení nemám v oblibě.
Že Barbora Tachecí onemocní, se předpokládat nedalo, ale před ní jste v květnu 2007 pro chyby v řízení odvolal Miroslava Konvalinu, po vašem znovuzvolení v roce 2005 bylo také určité provizorium, když se tehdejší ředitel Radiožurnálu Alexandr Pícha chystal po neúspěšné kandidatuře na generálního ředitele jako zpravodaj USA. Netrpí Radiožurnál dlohodobě vašimi rozhodnutími?
Abych sám hodnotil své kroky, to by bylo pyšné. Nedovolím si to. Ale věřte, že mám svědomí čisté.
Že byste se vzdal místa, jste v lednových a únorových týdnech neuvažoval?
Ne, protože nade mnou je orgán, který může mé selhání, pokud by to bylo selhání, vyhodnotit a odvolat mě. Ale abych si sebemrskačsky sypal popel na hlavu, navíc jako znalec celé situace, k tomu stadiu jsem nedospěl.
Pan Konvalina, který na konci února z rozhlasu odešel, vám teď veřejně vyčetl „naprostou nevypočitatelnost a podezíravost“. Můžete reagovat?
Po více než půlročním fungování pana Konvaliny jsem mu v prosinci 2006 za přítomnosti programového ředitele řadu věcí vytknul a požádal jsem ho, aby do tří měsíců se mých výtek chopil a zachoval se podle nich. Protože se nic nedělo, po dalším měsíci jsem konal.
Serveru iDNES.cz pan Konvalina řekl, že se vaše chování k podřízeným hraničilo až s mobbingem.
O sobě mluvit je obtížné, ale vím, že tohle v repertoáru nemám. Mohli by to říct mí podřízení. Mě nynější chování pana Konvaliny utvrdilo v tom, že jsem udělal dobře, že jsem ho odvolal.
Jaké konkrétní zadání jste Barboře Tachecí dal?
Bylo prosté. Zmodernizovat vlajkovou loď Českého rozhlasu, která i nadále musí zůstat zpravodajsko-publicistickou stanicí s tím, že segment zpravodajství se měl rozšířit a i kvalitativně navýšit. A jistě nebude nic nového, když řeknu, že jsme žádali, aby se zpravodajsko-publicistickému formátu přizpůsobila i složka hudební, v tom smyslu, aby hudba neodpuzovala náročného posluchače.
Vyslovil jste i požadavek, který by se týkal věkového složení publika Radiožurnálu a počtu posluchačů?
Ne, to je dané. Bude-li stanice typu Radiožurnál směřovat k mladším, budeme jásat, ale podmínka to nebyla. Taky jsme nestanovili podmínku, aby se počet posluchačů navyšoval. Víme totiž, jak došlo k jistému zlomovému poklesu, což je dáno i změnou způsobu měření. Ale to bych se dostal k často diskutované poslechovosti, což já nechci. Poslechovostí nepohrdáme, hrát v prázdném divadle je pro herce obtížné, ale na druhou stranu si také uvědomujeme, co přehnaná touha po poslechovosti může způsobit.
Mluvíme-li o zadání „zmodernizovat“, co jiného to je, než současnějším a lákavějším zvukem či formou přilákat mladší posluchače?
S tím až tak nesouhlasím. Šlo o tempo, o výraz, o dynamiku stanice, o hloubku a šíři sděleného. A to jsou věci, které s pojmem modernizace souvisejí. Jestliže bych měl zadání ještě přesněji formulovat, znělo zastavit pokles počtu posluchačů, nedobrý trend, který se u Radiožurnálu po dobu několika let děl.
Barbora Tachecí také říkala, že zvýšení počtu posluchačů se nemůže dít jenom změnou obsahu, ale výrazně je ovlivňuje výše rozpočtu na marketing. Na něj mají největší soukromé stanice řádově víc peněz. Výzkum poslechovosti je pak do jisté míry spíš průzkumem znalosti značky jednotlivých rádií než jen obliby obsahu.
Barbora Tachecí měla samozřejmě pravdu, pokud bychom k poslechovosti měli směřovat takovou silou, jako komerční rádia, museli bychom přidat financí do znalosti značky. Filozofie Českého rozhlasu je jiná, nicméně pro rok 2008 se počítá s nemalou částkou na posílení značky Radiožurnálu. Budou to řádově miliony korun. Nechceme to platit z koncesionářských poplatků, použijeme proto jistou část z výnosů z reklamy.
Proč změna, kterou paní Tachecí připravila, proběhla tak rychle? Nevyplatilo se počkat?
Je to otázka pojetí. Vím, že existují teorie, že nejlepší změna je ta, kterou posluchač nepozná. V takovém pojetí je ale vždy trocha pokrytectví. My jsme chtěli jednat čestně, říci změna je tady a s plnou silou. To byla filozofie Báry Tachecí, nakonec jsem její pojetí přijal, i když v pokynech ze začátku prosince bylo několikrát zmiňováno a podtrženo slovo „postupné“. Nakonec změna ranou, jak říkám, či dokonce skokem byla poctivá.
Změny ve vysílání Radiožurnálu nakonec nebyly jednorázové, ne vše bylo na začátku ledna dotažené. Odešel moderátor Milan Bílek, i s programem se pracuje.
Nezastírám, že některé chyby se staly. To se při takových krocích stává. Manažer, když má tolik věcí pod sebou, má právo na chybu. Že se udělaly i personální chyby, se vědělo hned na začátku. A Bára Tachecí je také přiznala, což ji přikládám ke cti, jenže ne vždy se chyba dá v požadovaném tempu opravit. Spíš by bylo horší, kdyby se na chybách ulpívalo. Často se také ozývalo, proč jsme nehráli do zdi. Víte, ono mít dva paralelní týmy, když nemáme plnohodnotná pracoviště vedle sebe, neboť musíme fungovat ekonomicky, to jsou teorie lidí běžících po chodníku, kteří nevidí do praxe rozhlasu. Nepracovali jsme s žádnými začátečníky. Doba nácviku byla přiměřená. A vždy když hrajete nanečisto, psychické zatížení, které nastane v okamžiku, když vyjedete naživo, se skokem změní. Vše se nedá naplánovat tak, jak bychom si bez účasti naší psychiky přáli.
Souhlasil byste, že největší chybou bylo to, že publikum nebylo včas a dostatečně na změnu připraveno, nevědělo o ní?
Nevylučuji tuto úvahu. Vše jsme zvažovali, a rozhodli jsme se takto. Věřte, že to mělo odůvodnění. Změny jsme nemohli promovat dřív, než jsme s nimi všechny povinné struktury Českého rozhlasu seznámili.
Už máte vytipovaného nového řádného ředitele Radiožurnálu?
Ano.
Je zevnitř, nebo zvenčí rozhlasu?
V tomto případě je zevnitř.
Jak hodnotíte nebývalý kritický zájem posluchačů nespokojených s novým Radiožurnálem, kteří se sjednotili na internetu a vysílání podrobně komentují?
Jistě že to je v součtu potěšující. Hlavně musím vyzdvihnout připravenost návštěvníků iniciativy Nechceme přeladit, nemáme kam, to jest jak přišli vyzbrojeni vědomostmi a kvalifikovaně s námi diskutovali. Kdykoliv budou chtít přijít, mám dveře otevřeny. Pro mě to byly rozhovory obohacující a těšilo mě, že je takový zájem, i když kritický, o jednu z dvaceti stanic Českého rozhlasu.
Zároveň se podle Media Tenoru ukázalo, že změny poškodily image Radiožurnálu, to vás nemrzí?
Když já nevím, jestli je to pravda. Zaznamenal jsem – sice jen občasným osobním průzkumem –, že v místech, kde hrávaly jiné stanice, najednou hraje Radiožurnál. Pravdivost vámi citovaného výroku ukáže čas. Já si přeji, aby byl v tomto smyslu co nejslabší.
