Zoran, můj synovec idiot z diváků na povel mačká dojetí i smích

Snímek Zoran, můj synovec idiot je z rodu těch filmových příběhů, kde autor je bohem: postavy se zázračně mění podle jeho přání, logika nehraje roli, z reality si lze vypůjčit a překroutit cokoliv (a ještě se u toho tvářit, jako by šlo o bůhvíjak autentický ponor) a z vděčného publika lze na povel mačkat dojetí i smích. Taková díla se hojně vyskytují ve všech patrech filmové tvorby, od televizních inscenací přes spotřební náplň multiplexů až po filmy, které mají ambici oslovit návštěvníky klubových kin. Diváků ochotných takovou lacinou hru přijmout je kupodivu na všech úrovních dostatek. Včetně těch z kritické obce, jak ukázala třeba právě trofej z Benátek oceňující výtvor Mattea Oleotta (a jeho tří dalších spoluscenáristů).

Z filmu Zoran, můj synovec idiot

Není idiot jako idiot

Hlavní postavou komedie Zoran, můj synovec idiot není ani tak podivínský šestnáctiletý Slovinec Zoran, jako spíš jeho vzdálený italský strýc Paolo. Což je ovšem také idiot, míněno tedy v onom důrazně urážlivém smyslu toho slova. Paolo je tlustý, zanedbaný čtyřicátník s mastnými vlasy a zlomyslnou povahou, žijící ve vinařské vesnici, patrně kdesi u hranic se Slovinskem. Kdysi byl (tvrdí film) ženatý s krásnou a sympatickou Slovinkou, ta už je ale dávno vdaná za jiného. Její nový muž ovšem Paola víceméně ze soucitu zaměstnává ve svém podniku jako kuchaře a Paolo k nim domů o nedělích, bůhví proč, chodí na obědy. Za to Paolo novému manželovi své ženy neustále provádí drobné naschvály, tiše jej nenávidí a věří, že se k němu žena vrátí. Většinu času tráví Paolo v taverně a pije, a to i za bílého dne. Přespává v jakési chatrči.

Dlužno říci, že tuto veskrze nesympatickou postavu vybudoval Matteo Oleotto prostřednictvím herce Giuseppa Battistona opravdu důrazně. Dětinsky sebestředný, nesnášenlivý chlap otravující život svému okolí má být zároveň asi čímsi roztomilý: to už záleží na vkusu jednoho každého diváka. Změnu v Paolově životě přinese okamžik, kdy se dozví o úmrtí své věkovité příbuzné ve Slovinsku. Hnán vidinou dědictví se vydá na její pohřeb, před shromážděnou vesnicí předstírá zoufalý zármutek (velmi vtipné) a vymýšlí si, jak si byli se zesnulou blízcí.

Terno. Paolo zdědil Zorana, ten mu možná vyhraje jmění

Není mu to k ničemu, dozví se, že celý majetek je obstavený a že se jako jediný žijící příbuzný naopak musí ujmout šestnáctiletého sirotka Zorana, který se svou starou tetou žil. Z nějakého důvodu to není možné odmítnout, i když Paolo divného kluka v brýlích od počátku nesnáší a zachází s ním asi jako s toulavým psem. Zoran se údajně naučil italsky ze dvou pokleslých románů v knihovně své tety, mluví proto plynně, ale používá legrační obraty. Ne však moc často, protože mluvit mu Paolo zakazuje. A popel Zoranovy milované tetičky vysype Paolo před Zoranovýma očima cestou do Itálie na silnici. Patrně by svého vzdáleného synovce podobnými velezábavnými kousky umučil, kdyby se nezjistilo, že Zoran umí skvěle házet šipky. A Paolo se na tom rozhodne vydělat. Čímž story křečovitě klopýtající ve stopách Rain Mana a Kolji samozřejmě nekončí. Mávne kouzelnou hůlkou a nakonec diváky patřičně polaská.

Někdo může v takových příbězích spatřovat hlubokou studii lidství, autor tohoto textu jen svévolnou spekulaci. A to včetně oné všudypřítomné italsko-slovinské vzájemnosti, která jistě zvyšuje koprodukční potenciál, divácký trh a možná i hodnotu filmu pro mezinárodní kritiku, ale v podstatě je úplně zbytečná.