Nad třemi CD Evy Pilarové jistě můžeme bilancovat pozoruhodně vyrovnanou kariéru zpěvačky, která začínala operním školením, zběhla k populárnímu střednímu proudu, ale neopustila náročnější žánry, skvěle zvládala a zvládá swing, jazz… O trvalosti jejích kvalit svědčí fakt, že dnes, v roce 2009, můžeme s klidem podepsat hodnocení, jež Pilarové udělil Josef Škvorecký před čtyřmi desítkami let – v roce 1968:
"V čem bylo její novum? Co před ní nebylo? Docela střízlivě: do oblasti ovládané poloprofesionalismem a estrádní manýrou přinesla profesionální hlasovou technikou a inteligentní přirozenost výraz. Tedy perfektní řemeslo a prvek tvůrčího umění," soudil spisovatel a milovník jazzu, který pro Evu Pilarovou vymyslel přezdívku "Fitz" Pilarka, čímž dal najevo, že ji považuje za českou Ellu Fitzgeraldovou. "A docela fandovsky: její osobitý témbr, hlas schopný protikladů sladkosti a pichlavé ironie a celého rejstříku mezi tím od erotické lákavosti až k hlasové grotesce, její zjev který nedbá na manekýnství a kamerové pózování, a tedy opět popírá manýru, to vše ji proměnilo v ztělesnění jistých ideálů naší doby, uměleckých i lidských."
Temperament a výrazové bohatství
Třikrát dvaadvacet písní je výběrem největších zpěvaččiných hitů z let 1961 až 2008. První CD připomíná nejpopulárnější písně, které nazpívala především během šedesátých let sama či v duetech s Waldemarem Matuškou, Karlem Gottem, Jiřím Šlitrem, Pavlem Sedláčkem, Jaromírem Mayerem. Pamětníků se zpřítomní pocity, jež zažíval kdysi při poslechu úžasných melodií Cola Portera (Noc a den), Leonarda Bernsteina (Swing), Luciana Ginsburga (Vosková panenka) či Jacquese Brela (Když mě opustíš) v neopakovatelně smyslných i hravých verzích Evy Pilarové.
A vybaví se hned i semaforské hity, ať už z divadelních pásem či z filmů Zločin v šantánu nebo Kdyby tisíc klarinetů. Šlitr se Suchým přesně vystihli silné stránky Pilarové, její temperament a výrazové bohatství. Což se projevilo i při interpretaci velmi povedených českých verzí písní z Divotvorného hrnce (U nás doma, Tam, za tou duhou, Ten, kdo nemá rád)…
Z druhého CD vyčnívá píseň z Bernsteinova muzikálu West Side Story Amerika je Amerika, kterou s českým textem Pavla Kopty nazpívala Pilarová s Martou Kubišovou, Bécaudovo a Fischerovo Léto dlažbu žhaví nebo traditional Mexiko, přičemž nechybí spolehlivé hitovky, jaké pro ni psali Bohuslav Ondráček nebo Karel Svoboda. Dokládají zpěvaččinu schopnost výrazových proměn. Sérii korunuje její skvělé podání Ave Maria (J. S. Bach, Ch. Gounod).
Sarkasmem poznamenaná filosofie
"Muzikantská inteligence Evy Pilarové zachraňuje nejbanálnější melodii chytrými ozdobami a dobrou píseň pozvedá na úroveň hudebního zážitku vysoké úrovně," napsal Josef Škvorecký a jeho slova lze potvrdit. V tak dlouhé kariéře –zpívá celých čtyřicet devět let – jsou samozřejmě období silnější a slabší. Nevedou k tomu jen příčiny subjektivní (i těch zažila dost, včetně těžké nemoci), ale také objektivní, které nelze ovlivnit. Přesto, že pocítila různé poryvy přízně i nevůle režimu, zachovala si důstojnost a neklesla k pouhému "účinkování". "…její projev není nikdy jenom fungováním dobře poslouchajících hlasivek, ale výrazem duše, ozvěnou sympatické, sarkasmem poznamenané filosofie."
To, co Josef Škvorecký nazývá muzikantskou inteligencí, se plně projevuje ve třetím CD z kompletu Proměny. Kombinuje skladby velmi rozmanitých autorů od Giovanniho Rota (Siciliana) přes Wolfganga Amadea Mozarta (Turecký pochod), Josefa Stelibského (Praha je krásná, ale N. Y. je N. Y.) či Viktoria Montiho (Montiho čardáš) a mnoha dalších a také zajímavé pěvecké partnery od Waldemara Matušky (Dvě srdce jeden hlas) a Jona Rosena (One Perfect Song) k Evě Olmerové (Znám Tě) či Petře Janů (Jen Pán Bůh ví). Spolu s Josefem Škvoreckým lze k sedmdesátinám Evy Pilarové jen konstatovat: "Bez jejího umění by cosi české kultuře scházelo."
