Bulvár je totiž bezpodstatný, o ničem jak se dnes říká, ale zato mnohem noblesnější. Duševní rovnováha dnes opravdu závisí na tom, co odmítneme číst. Je proto škoda, když je seriózní tisk sprostými tirádami prošpikován. Jak se jim pak má člověk vyhnout?
Dlouho jsem si lámal hlavu, co tuhle dámu pohání, a až teď mi to sama vysvětlila. Píše, že člověk životních zkušeností pozná citem a intuicí, že něco „falíruje.“ A je to! Citem a intuicí možná, ale dokud o věci málo víme, neměli bychom přece psát. Neb vše může být jinak, jak pravil moudrý rabín. V naší západní civilizaci se neřídíme v argumentaci citem, nýbrž rozumem a logikou. Existují ovšem ženy, pro dnešní korektnost musím dodat, že i zženštilí (?) muži, kteří používají rozumu jenom na hledání důvodů, jimiž by svou intuici potvrdili (Chesterton).
O jednom textovém provolání hlásá, že jeho pisatelé mají zvučná jména, a proto má jejich provolání váhu! Probůh, jakou? Vždyť jenom naší civilizaci vděčíme, že argumentace založená na autoritě váhu nemá a mít nesmí (Akvinský). Jenom zde podrobujeme autority a tradice stálé kritice rozumu. Jinde se za to věší.
A nakonec snad největší provinění proti logice – neuznává fakta. Faktum, je totiž takový kámen na cestě, fakta překáží, fakta jsou nepříjemná, protože je logicky nelze odkopnout a znicotnit hypotetickými čistě teoretickými úvahami typu co by bylo kdyby. „Na tenhle nicotný knoflík na nitce bude pachatel viset“ (Hercules Poirot). Nezbývá tedy než zuřit! Doličný předmět je „cár papíru“, zvěřejnění je „ďábelské“, jacísi „boys“ to zbastlili“, způsob „děsivý“, „fanatické svazáctví naruby.“ Podle jazyka je poznáte!(Karl Kraus). Kde chybí argumenty nastupuje zuřivost. Kde vládne zuřivost, praská jazyk ve švech, je poháněn city a intuicí, místo rozumu jenom pouhou děsivou vůlí. Kanál vybublává splaš.
