Arezu bylo kolem 20 let. Její pláč během několikaměsíčního věznění v domě bojovníka Islámského státu byl tak žalostný, že pohnul sousedy k velmi riskantnímu kroku. „Mohl lámat kameny,“ říkají členové syrské rodiny, s nimiž mluvili reportéři listu The Guardian.
Pláč rodinu upozornil, že v jejich čtvrti v syrské Rakce je držena otrokyně. V tu dobu si město zvykalo na bezútěšné podmínky života pod nadvládou IS.
Rodina podle svého vyprávění nejdříve nechtěla věřit zvěstem, že dochází k masovému unášení žen, ze kterých se následně stávají sexuální otrokyně. Takové zprávy začaly kolovat mezi lidmi po tom, co islamisté ovládli jezídský Sindžár. Jezídi jako stoupenci náboženství, jež v sobě míchá prvky křesťanství, islámu a zoroastrismu, jsou Islámským státem považováni za uctívače ďábla. Proto se k nim chovají hůře než k jakékoli jiné náboženské menšině.
The remarkable story of Arezu, a Yazidi woman rescued from Isis - the guardian https://t.co/ggN3hhz8Jy
— Harry Sharman (@harrysharman) 26. Prosinec 2015„Nevěřili jsme zprávám, že jezídské ženy přivedli do Rakky,“ popisuje Noor, studentka univerzity, která musela zůstávat doma, když Islámský stát uzavřel školu.
„Pak nám sousedé řekli o dívce, která jednou vylezla na střechu a křičela, že ji unesli. Matce jsem to tehdy raději neřekla,“ vzpomíná Noor. S Arezu jsou skoro stejně staré a staly se blízkými přítelkyněmi.
„Prosila jsem ho, aby mě zabil“
Arezuin zoufalý příběh začal loni v létě, když se bojovníci Islámského státu prohnali městem Sindžár. Místo, kde se ukrývaly ženy padlo do rukou islamistů. Následovaly tři týdny nejistoty, během kterých stovky žen putovaly z jednoho centra radikálů do druhého. Během přesunů ztratila Arezu kontakt s matkou i sestrou.
Rok teroru. Islámský stát splnil hrozby a přenesl válku do Evropy |
Po dvou týdnech se ocitla s dalšími ženami v domě, kde je bojovníci zdrogovali. Nedělaly nic víc, než že spaly na podlaze namačkané jako sardinky. Když se vzbudily, musely se napít a znovu upadly ke spánku. To trvalo, dokud je neodvedli.
„Bylo to asi v pět hodin ráno. Přistavili autobus, svázali nám ruce a zavázali oči. Byly jsme vystrašené, brečely jsme. Řekli nám, že nás prodali, ale nevěděly jsme, kam jedeme,“ popisuje začátek další cesty Arezu.
Skončily v Rakce, tam si ji vzal bojovník IS. „Křičela jsem, lehla jsem si na zem a prosila ho, aby mě zabil. Odmítl a řekl mi, že jsem jeho.“ Mužova manželka však odmítla „takovou ženu“ u sebe doma. Muž tedy Arezu prodal dalšímu bojovníkovi IS, kterého list nazývá kvůli ochraně Arezu i syrské rodiny jako Abu al-Baraa. Tak se dostala do sousedství syrské rodiny, která ji nakonec zachránila.
Chtěl, aby si ho vzala
Abu al-Bara donutil dívku konvertovat k islámu, zavřel ji do malé místnosti, psychicky ji trýznil, ale nikdy ji neznásilnil. Chtěl, aby si ho vzala. „Je divné to říct, ačkoli byl islamista, v tomto se choval jako dobrý muž. Nic jí neudělal, čekal, až bude souhlasit a vezme si ho,“ líčí Fatima, matka Noory a její sestry Aishy.
Poté, co odešel bojovat, vzala al-Baraova manželka i přes mužův zákaz Arezu ven. Noořina rodina ji tak poprvé potkala. „Bratr chtěl, abych Arezu řekla, že ji osvobodíme, ale bála jsem se. Kdyby to IS zjistil, sťal by mu hlavu,“ vysvětluje Noor.
Rozhodli se pro „jednodušší“ cestu – koupit Arezu. Předstírali, že Noořin bratr potřebuje nevěstu a koupit otrokyni je pro něj nejsnazší cesta, jak získat ženu. Al-Baraova manželka to uvítala, chtěla se zbavit sokyně. Abu al-Bara s prodejem nakonec také souhlasil, ale za Arezu, mladou ženu a stále pannu, požadoval 1500 dolarů. Rodina sbírala peníze, kde se dalo. Noořin bratr si chybějící stovky dolarů vyprosil a půjčil od lidí z okolí.
Násilí a strach, IS je Herodes dneška, prohlásil arcibiskup z Cantenbury |
Manuál k otrokyni
„Dostali jsme papír, kde byly vypsané všechny její nedostatky, takže jsme ji nemohli vrátit, pokud by nastaly nějaké problémy,“ popisuje obchod Noor. „Také nám dal tzv. podmínky věznění. Byly tam nějaké citace z koránu a detaily toho, co můžeme dělat, jak s ní máme zacházet. Vypadalo to jako manuál. Dávalo to bratrovi právo si ji vzít, mlátit ji, udělat z ní služku.“
„Přišla jen s několika kousky oblečení,“ popisuje matka Fatima. „Seděla jsem v pokoji, přiběhla, objala mě a chtěla mi líbat nohy. Křičela, že nepotřebuje rodiče, že my jsme její rodiče. Prý nám bude celý život sloužit.“
„Když mě koupili, byla jsem nejšťastnější na světě. Dali mi zpátky můj život,“ svěřila se Arezu. „Nikdy jim nezapomenu, co pro mě udělali.“
Jenže zdaleka ale neměli vyhráno. Abu al-Bara se po čase začal o osud otrokyně zajímat. Rodině se podařilo kontaktovat Arezuina otce, který žije v Iráku, a rozhodli se, že Arezu propašují do Turecka, aby se mohla dostat k příbuzným. Obrátili se na pašeráka lidí a s jeho pomocí - a za další peníze - se jim to nakonec podařilo.
Na cestě do Evropy
Arezu od té doby žije v Iráku, kde se setkala s otcem i matkou a dalšími příbuznými. O své sestře ale nemá žádné zprávy. „Jsme šťastní, že jsme se shledali, ale smutní, že tu nejsme všichni,“ vypráví Arezu.
Na cestu se pod tlakem událostí vydala i Noořina rodina. Muži se vypravili na cestu do Evropy, ženy zatím zůstávají v Turecku. „Nemohu tu studovat, ale to jsem nemohla ani v Rakce, takže mi nic nechybí,“ líčí Noor. „I ostatní naši sousedé by z Rakky nejraději uprchli, ale nemají dost odvahy. Divím se, že my jsme ji měli.“
