Například zákon omezující umisťování dětí mladších sedmi let do zařízení „kolektivní péče“ je zcela v souladu a duchu vlád předchozích a koneckonců i s tím, o co se v polistopadové době snažila většina garnitur. Zásadně zmenšit podíl dětí v dětských domovech ve prospěch náhradních rodin. V Česku byl podíl dětí v těchto zařízeních světově suverénně nejvyšší.
Malé děti půjdou do ústavu výjimečně. Do sedmi let se o ně mají starat pěstouni |
Ale není též divu, že se „ústavní lobby“ brání, když ministryně férově přiznává, že by měla zaniknout především soukromá zařízení. Tedy například Klokánky. Koneckonců co s nimi, když jich nemá být třeba? Je jasné, že snaha po změně vyvolává odpor, zvlášť naleznou-li se validní argumenty pro kritiku ministerstva práce.
Například fakt, že tzv. příspěvek na výkon pěstounské péče nemusejí ani obce, ani doprovázející organizace nijak vyúčtovávat, ba ani vracet přebytek, nelze přejít mávnutím ruky. To může být velice emotivní argument, zejména u lidí, kteří vidí v pěstounech hamouny. Nicméně i pro ty, kteří by rádi pěstouny podpořili, bude těžké obhajovat chaos ve veřejných prostředcích.
Též fakt, že na pěstounskou péči se příspěvek státního rozpočtu násobně zvyšuje a zároveň stagnuje příspěvek státu dotující prevenci v rodinách, nemá racionální vysvětlení. Je to, jako by stát zajímaly děti teprve ve chvíli, kdy opustí biologickou rodinu, přitom je v zájmu jakékoli společnosti, aby dítě vyrůstalo v rodině. Dává mu to do života nejlepší možnosti.
To je argument statisticky doložitelný a měli by na něj slyšet všichni. Zároveň tento fakt ozřejmuje, jak úřady fungují. Nejohroženější sociálně slabé rodiny nemají žádné lobbisty jako Klokánky nebo dětské domovy, a tak jsou bity. Přitom Česká republika má s odebíráním dětí z rodin ze sociálních důvodů dlouhodobě problém, jak dokládají rozsudky tuzemské i Evropského soudu pro lidská práva.
Je hezké naplňovat z funkce ministra nějakou ideu, jen při tom nesmíte přestat myslet, i politicky.
