Výhrady technického rázu, které zazněly, tedy co se stane v případě, že odsouzený uspěje s nějakým dovoláním a v parlamentní komoře už za něj mezitím bude sedět náhradník (kterého též nelze jen tak vyhodit), jsou podružné. Daleko důležitější se jeví otázka fundamentální, zda legitimita soudu je vyšší než legitimita voličů. Bude-li hypotetický politik protestovat proti nějakému legislativnímu nesmyslu a v rámci své politické činnosti se nechá odsoudit, proč má přijít o mandát? Copak je soudce (který se může samozřejmě mýlit) víc než dvacet tisíc občanů? A proč tedy nesmělo platit rozhodnutí soudce Šotta, který zakázal poslanci výkon funkce? Tenhle nápad by si měli poslanci i senátoři ještě dobře rozmyslet.
Co je motivem zákona, vidíme všichni, poslanec Pekárek, kterého ODS nedokáže donutit ke složení mandátu, a David Rath, ten na verdikt teprv čeká, ale mandátu se asi nevzdá, ani kdyby odsouzen byl. Tenhle zákon by ožehavou situaci parlamentních stran řešil velmi komfortně - automatickým vyhazovem. Proč by ale neměli odsouzení poslanci mít mandáty i ve vězení? Když na to mají žaludek? A jistý pedagogický vliv by to mělo jak na strany, tak na voliče. Kdo si vybral pana Pekárka na kandidátní listinu? Strana, tak ať je příště opatrnější. Copak David Rath přestává být ztělesněním sociálnědemokratických hodnot v okamžiku, kdy jej chytnou? Seberte jim peníze, ale o tom, aby nedělali ostudu straně, byste je měli přesvědčit vy. Ti, kteří jim dali hlas, nechť zpytují svědomí.
