I kdybychom připustili, že kritika policejní práce z Nečasových úst byla přehnaná, není pan Šlachta jako dotčený policista tím, kdo smí určit hranici, kdy je dovoleno uveřejňovat video ze zatýkání.
Policie podobných postupů již využila, vzpomeňme na triumfálně rozšiřovaný záznam pořízený při dopadení nahého vraha na útěku Kajínka. I v roce 2000 za to policisté sklidili kritiku a mohli jsme předpokládat, že represivní orgánové se od té doby podstatně kultivovali. Bohužel to tak není, a tak každý, kdo se ocitne v roli „sprostého podezřelého“, jehož zadrží policie, se může nadít zveřejnění záznamu, na kterém mu, jako dle práva stále ještě nevinnému občanovi, bude „ohleduplně“ rozostřen obličej. A sice v odvetu za to, že si někdo z jeho blízkých dovolil kritizovat policii.
Policie jako součást mocného státu má ustát větší míru kritiky občanstva, a pokud se pan Šlachta cítil poškozen, mohl to s Petrem Nečasem řešit občanskoprávní cestou. Možná by se po letech ukázalo, kdo měl pravdu, a přispělo by to k autoritě policejního sboru. Vše, co jsme viděli na záznamu, bylo možné popsat slovy: upřesnit počet policistů, říci, kdo a proč měl kuklu, vysvětlit, co hodlali dělat s dveřmi od bytu. Toto upřesnění mohly zaštítit kontrolní orgány policie. Jenže ničeho takového jsme se od elitních policistů nedočkali, jejich postup z pozice síly ze všeho nejvíc připomíná osobní mstu.
