Jako legitimní, rozumné a obvyklé opatření v evropském kontextu označil zavedení třídenní tzv. karenční lhůty Ústavní soud v roce 2012. Není divu, podobně to funguje v Rakousku, Francii, Itálii, Španělsku či Řecku.
Navíc od roku 2008, kdy bylo opatření zavedeno, prudce klesla nemocnost (poprvé od roku 1993), ze 100 milionů promaroděných dnů v roce 2007 na 60 milionů v roce 2011.
Před zavedením karenční doby jsme byli jeden z nejnezdravějších národů Evropy. Průměrná doba nemoci se sice prodloužila, ale to je v pořádku, záměrem státu je pomoci především těm, kdo jsou nemocní déle. Nachlazení by měl každý řešit na své náklady.
Sociální demokraté si to nemyslí, chtějí po volbách karenční dobu zrušit a v prvních třech dnech nemocenskou vyplácet, nižší než ve dnech pozdějších, výši podle předsedy Sobotky určí tripartita.
Je takový populismus v souladu s výrokem místopředsedy Michala Haška pro LN: „ČSSD nesmí už dávat voličům nereálné sliby typu třináctý důchod. Čili už to není jen o politickém marketingu, ale skutečně o realistických závazcích...“? Ale ano, je, nemocenskou totiž prvních 21 dní platí pracovníkovi zaměstnavatel a kapitalistům je přece třeba zasolit.
Pro zoufalství ČSSD, se kterým čelí SPOZ, lze mít jisté pochopení, nicméně jestli má mít vládnutí v zemi nějakou perspektivu, nelze se zříkat evropské praxe, která šetří prostředky a motivuje k rozumnému chování. Začneme-li měřit vyspělost ČR počtem promaroděných dnů, lze o budoucím blahobytu vážně pochybovat. ČSSD propadla dojmu, že peníze zaměstnavatelům chybět nebudou.
