Ústavní soud ve středu konstatoval, že nikoli. Za prvé vzkázal soudům, že pokud něco podobně strašlivě pokazí, nemohou situaci obou poškozených posuzovat stejně, ale musejí brát v potaz, že dítě je chráněno více a musí být vždy a bez výjimek zohledněna všechna jeho práva a zájmy.
Zajímavé je též, že invalidizaci vztahu matky a dítěte, což tuzemské soudy těmto dvěma ženám způsobily, nelze odškodňovat stejně jako nezákonnou vazbu. Jinak řečeno, když soud nenávratně poruší vazbu matka–dítě a poznamená tím nadosmrti psychiku obou, je to něco jiného, než když je někdo nespravedlivě ve vazbě.
Též není dle názoru Ústavního soudu na místě srovnávat odškodnění s případem zaměněných dětí v třebíčské porodnici. Zatímco v Třebíči to byla vlastně nehoda, zde se vše dělo záměrně a v režii justice.
Další vzkaz Ústavního soudu též říká soudům: když budete odškodňovat, vězte, že to, že jste ignorovali nález Ústavního soudu, lidově řečeno, „bude drahé“. To je celkem pochopitelné, představte si, že soud, proti jehož verdiktu není odvolání, svým rozhodnutím konečně spojí matku a dítě a soudy, jež mají uposlechnout, udělají pravý opak. V takové situaci ve spravedlnost uvěří málokdo a jeho zoufalství bude nezměrné a tomu též má odpovídat odškodnění.
Je zlé, když soudy odebírají matkám děti na základě neutěšených sociálních poměrů, což je v přímém rozporu se zájmy dětí, rodičů, společnosti i státu. Ještě horší je, když soudci ignorují, že stát rodinám v téhle situaci má pomáhat, ne je rozdělovat. A když už ani obecné soudy nerespektují ten ústavní, proč by vlastně měly chtít svou svéhlavost nějak velkoryseji odškodňovat?
Ať je definitivní suma, ke které nakonec obecné soudy dospějí, sebevyšší, nemůže nikdy napravit škodu, kterou soudy způsobily.
