Zvítězili „Tihle“ a „Ten druhý“

Radim Labuda se věnuje především médiu videa a na výstavě finalistů v brněnském Domě pánů z Kunštátu se představil dvěma propojenými díly s názvy Tihle a Ten druhý, která nazývá společenskými situacemi. První dílo představuje záběry z vernisáže, během které nechal výtvarník ležet před očima diváků pětici svázaných mužů. Druhé umožňuje návštěvníkům prostřednictvím webkamery komunikaci s filipínským internetovým prostitutem.

* LN Společenské situace se během výstavy vyvíjejí. Mohl byste popsat jejich vznik a témata, která pro vás rozkrývají?

Důležité je říci na začátek, že jsem na vernisáži vytvořil situaci: vystavil jsem pět svázaných mužů. Situace ale nebyla samotným dílem. Natáčel jsem ji a pak teprve vybral záběry. Neukazoval jsem na vernisáži výsledné dílo, ale jen jsem ho vytvářel. Ty dvě společenské situace vznikaly v opozici. Ti, kteří byli svázaní, to dělali zadarmo a pro vlastní zkušenost. Dalo by se říci i pro vlastní slast, protože je to spojené s erotickými konotacemi, které jsem ale omezil tím, že jsem je nechal v civilním oblečení. Na druhé straně je Filipínec Marjo, který je v tíživé finanční situaci, a já si ho vlastně tím, že mu platím za účast na projektu, adoptoval. Nechal jsem ho svobodně komunikovat, s kým chce a o čem chce. Opozice pokračuje i v názvech. Ti, kteří jsou svázaní, jsou Tihle, jsou na dosah. Kdežto Ten druhý je neuchopitelný. Je zde řada rovin, které se dají rozklíčovat. Na té úplně základní jsem se snažil o situaci, ke které by se člověk mohl vztáhnout, aniž by potřeboval mnoho teorie. V momentě, kdy se ocitáte v blízkosti svázaného člověka, cítíte se nepohodlně. Ten pocit, skoro až nevolnost, kterou člověk cítí, není konceptuální. Na druhé straně je Marjo, který s vámi komunikuje. Divák je konfrontován s pohledem toho druhého, svého spoluzvířete, spolubližního. Ten pohled také není možné ignorovat, je to atavistická rovina, která zůstává od našich živočišných časů.

* LN Sledujete průběh komunikace s Marjem?

Sleduji. Lidé pátrají po tom, o čem si s ním mohou povídat, někdo konverzuje o počasí, někdo se baví o ekonomické krizi. Někdo se ho snaží navléct zpět do role webkamerového prostituta, ale jsme domluveni, že to nemusí akceptovat. Před pár dny mu někdo napsal, jaké jsou ti umělci bestie, že ho zneužívají. Mluvili jsme pak spolu o tom, nakolik je to zneužívání, nakolik pomoc. Hranice mezi obojím je v této situaci křehká a pro mě také velmi zajímavá. Vyžaduji po něm velmi málo a platím mu poměrně hodně peněz. Je to podivná a pochybná dobročinnost.

* LN Měl jste představu o tom, jak se bude dialog vyvíjet? Naplnila se?

Měl jsem představu, že Češi budou mnohem méně interaktivní. Vím, jak je české publikum ostýchavé, ne že by na tom slovenské bylo lépe. Čekal jsem, že Marjo bude jen dokazovat nemožnost komunikace. Překvapilo mě, jak hodně s ním lidé konverzují.

* LN Jde o reprezentativní ukázku toho, co vás zajímá?

Pro mě samotného je těžké vysledovat, jakými tématy se zabývám. Přijímám různé situace a snažím se na ně dívat z různých úhlů. Moje práce se objevují v těžko vystopovatelném sledu, což asi teoretikům dělá problémy. Pozoruji svět s kamerou v ruce a velmi často zaznamenávám člověka v jeho sociálním prostoru.

* LN Cena Jindřicha Chalupeckého zaznamenává odklon od tradičních výtvarných forem. U dialogu s prostitutem, který vystavujete, jde víc o experiment v oblasti komunikace než o výtvarný rozměr. Kde jsou pro vás hranice výtvarného díla?

Možná bychom mohli říct, že výraz výtvarné umění se používá jen ze setrvačnosti. Často se ocitáme na hranici sociálního, psychologického, filozofického. Mnohdy se na vizualitu rezignuje.

* LN Zavedené kategorie se proměňují. Kam byste zařadil své společenské situace?

Pokud jde o žánr této mé práce, nepovažuji ji za klasickou performanci nebo akci. Nesnažil jsem se o dokument akce, ale o subjektivní pohled skrze kameru. Akce byla jen záminkou pro vznik obrazu.