Odvahy bylo zapotřebí proto, že bylo naprosto jasné, že většina cen najde svou tržní rovnováhu tím, že vzroste a lidem se to nebude líbit. Zejména proto ne, že se jim dramaticky znehodnotí jejich skrovné úspory. Hrozilo tak, že lidé hned zkraje zanevřou na rodící se tržní hospodářství a začnou volat po starých dobrých socialistických pevných cenách. Zároveň ale bylo stejně tak jasné, že opravovat nesmyslné socialistické ceny jednu po druhé a po kouskách nikdo nesvede a hlavně to nikdo ani nemůže umět. Ceny v tržní ekonomice jsou všechny vzájemně propojené, a aby mohly podnikům i domácnostem dávat spolehlivou informaci při jejich rozhodování, musí být živé. Živé mohou být jen tím, že každý den a každou minutu shrnují tisíce a tisíce rozhodnutí podniků a domácností a zároveň jim říkají, co by měly udělat. Bylo tedy jasné, že mít spolehlivé a živé ceny znamená osvobodit je od státního řízení všechny najednou. Znamenalo to rozhodnout se pro jedinou možnou věc, pro velký třesk. Nic jiného nemohlo přicházet v úvahu.
Sebedůvěry bylo zapotřebí proto, že tak velká operace, jakou byla liberalizace cen, se nemohla obejít bez hluboké znalosti toho, co spolehlivého přinesla za posledních dvě stě let ekonomická teorie. Bylo toho za tu dobu napsáno opravdu hodně. Nesoustavný a nepoučený čtenář by si z toho kvanta literatury mohl jen zoufat, neměl by tu nejmenší šanci se v záplavě produkce záplavy ekonomických spisovatelů vyznat. Přesto však postupně nabalované a piplané poznatkové jádro, na které bylo možné vsadit, tu existovalo. Muselo se ale pracně hledat a v dlouhých diskusích, zahájených u nás už v 60. letech, postupně objevovat.
Součástí tohoto poznatkového jádra je, že když vláda chce udržet růst cen na uzdě, chce-li mít inflaci pod kontrolou, musí udržet na uzdě množství peněz v oběhu. Podmínkou úspěchu cenové liberalizace tedy byla velmi přísná, restriktivní peněžní politika centrální banky, která se tehdy ještě jmenovala Státní banka československá. Pod přísnou kontrolou musel být také druhý kanál, totiž rozpočtové výdaje státu, kudy by do ekonomiky mohlo proudit nadměrné množství peněz a způsobovat tak inflaci. Obojí přísnost tu v roce 1991 byla. Jak federální ministr financí, tak guvernér centrální banky byli muži na svém místě.
Liberalizace cen způsobila počátkem roku 1991 jednorázový vzrůst cenové hladiny o 40 procent. Samozřejmost, s jakou lidé přijali tento nezbytný krok k tržnímu hospodářství, byla politickým zázrakem. Pro ekonoma muselo být estetickým zážitkem pozorovat křivku vývoje cenového indexu, jak v březnu 1991 přestává růst a začíná se zplošťovat. Restriktivní peněžní a fiskální politika vlády zabrala. Na jádro poznatků ekonomie se dalo spoléhat.
Zásluha veksláků Růst jedné ceny v rámci liberalizace byl obzvláště důležitý a měl mimořádně velké příznivé účinky. Byla to cena dolaru. Socialističtí plánovači snad více sobě než občanům nalhávali, že dolar stojí osm korun. Žádná jiná ekonomická lež nepotřebovala k životu více berliček než tato. Potřebovala nejrůznější srážky, přirážky a přepočítací koeficienty, potřebovala Tuzex a tuzexové bony, devizové přísliby, trestní stíhání za neodevzdání tvrdé valuty státu atd. Na otázku cizince, kolik u nás stojí jeden dolar, nedovedl nikdo bez koktání odpovědět. Zvýšení ceny dolaru neboli devalvace koruny až na 28 Kčs plus dovozní přirážka pro jistotu otevřelo cestu k jeho volné směnitelnosti. Zavést volnou směnitelnost dolaru při socialistickém lživém kurzu by vedlo ke zmizení devizových rezerv zhruba deset minut po 9. hodině ráno, kdy otevírají banky. Volná směnitelnost dolaru, a samozřejmě též německé marky a dalších západních měn, jako zázrakem zlikvidovala fronty na nedostatkové zboží. Bylo možné ho volně dovézt.
Možná že by ještě stálo za připomenutí, že za nalezení rovnovážného kurzu dolaru, západoněmecké marky atd., za který bylo možné začít s volným prodejem těchto měn, paradoxně vděčíme opovrhovaným vekslákům. Ti ilegálně obchodovali s tuzexovými korunami, kterým se však neřeklo jinak než bony. Lidé, kteří z nějakého titulu přišli k dolarům, markám nebo jiným západním měnám, třeba jako daru od babičky, honoráři za koncertní vystoupení nebo ke mzdě za práci v zahraničních institucích, na československých ambasádách apod., museli tyto cizí valuty nabídnout státu a ten jim za to nedal podle oficiálního kurzovního lístku obyčejné koruny, nýbrž tuzexové koruny. Byly to zvláštní peníze, jimiž se platilo jen ve zvláštních obchodech zvaných Tuzex, kde bylo k dostání západní zboží. Veksláci bony kupovali a nabízeli je těm, kdo potřebovali západní zboží, třeba švédskou motorovou pilu, švýcarskou čokoládu nebo francouzský parfém. Poslední dobou před rokem 1991 prodávali veksláci jeden tuzexový bon za pět korun. Takže oficiální kurz dolaru z kurzovního lístku SBČS krát pět dal právě ten kurz dolaru, za který se mohl dolar začít volně prodávat. Neuvěřitelná spolehlivost a dlouho trvající stabilita tohoto kurzu však nebyla dílem geniálních českých bankéřů, nýbrž opovrhovaných veksláků.
***
Samozřejmost, s jakou lidé přijali liberalizaci cen, tento nezbytný krok k tržnímu hospodářství, byla politickým zázrakem
O autorovi| TOMÁŠ JEŽEK, bývalý ministr pro privatizaci
