Kde se stala chyba? Projekt protiraketového deštníku se na veřejnost dostal v nešikovné době. Pentagon si jeho evropskou komponentu naprojektoval do Čech a politici vládnoucí ČSSD americké plánovače od roku 2002 opakovaně ujišťovali, že česká půda bude k dispozici.
Vyjít s radarem na veřejnost se Washington rozhodl v roce 2006, zrovna v době, kdy ČSSD těsně prohrála volby a její předseda Paroubek postupně podlehl vlastní propagandě, že ho o vítězství připravil komplot ODS s šéfem jednoho policejního útvaru.
Přestal brát i ty nejelementárnější ohledy a začal útočit na neformální závazky vůči Američanům, které přitom ODS zdědila po sociálnědemokratických vládách. Ukázalo se, že v České republice mají dohody s Američany trvání, jen pokud je oficiálně podepisuje ČSSD, protože to je jediný způsob, jak ji zavázat k jejich dodržování.
Obamovy ruské brýle
Paroubek spadl do pasti své rétoriky a konstelace Bush–Topolánek zůstala jediná, v níž byl radar možný. Oficiálně Američané požádali o jednání v lednu 2007. Začal závod s časem.
Vyjednavači si na práci vyhradili maximálně dvanáct měsíců. Termín byl překročen pouze o čtvrt roku, jenže cíl se podařilo naplnit jen z poloviny: dojednala se smlouva o radaru, doprovodná smlouva o pobytu amerických vojáků uvázla, hlavně vinou náměstka ministerstva obrany Bartáka. Po vzoru Poláků, kteří chtěli raketové silo vyhandlovat za dozbrojení polské armády, si Barták vysnil, že z Pentagonu pro českou armádu vymámí dopravní letadla.
Celý proces se tak zbytečně zdržel o několik klíčových měsíců. Když potom do Prahy začátkem července 2008 přijela ministryně Riceová, mohla se svým českým kolegou Schwarzenbergem podepsat jen první smlouvu. Tím padl původní plán ratifikovat obě smlouvy ještě před parlamentními prázdninami.
Do toho vpadla letní umělá aféra Morava a její hlavní hrdina poslanec Tlustý, který ve spolupráci s novinářem osnoval léčky na své kolegy, byl vyobcován z klubu ODS. Oslabený premiér měl sice na podzim podepsané obě smlouvy, ale definitivně ztratil sílu prosadit je ve sněmovně. Navíc už se vzduchem rozpínala univerzální výmluva: Musíme počkat, až co řekne nový americký prezident.
V listopadu slavně vyhrál Obama, jemuž drtivá většina evropské populace včetně její české podmnožiny fandila hlavně proto, že mu neplandala kůže ve tváři. Ve strategickém myšlení byl tento mladík bohužel o třicet let pozadu za svým bělovlasým soupeřem McCainem.
Nový prezident proti radaru v zásadě nic neměl, jeho zahraničněpolitický establishment však dával přednost dokončení studenoválečnických plánů z osmdesátých let 20. století, tedy velkému odzbrojení se Sovětským svazem.
Na konferenci v Mnichově začátkem února 2009 viceprezident Biden volil slovník, který přítomným Rusům a jejich západoevropskému křoví dovolil interpretovat jeho projev jako pokus Washingtonu usmířit se s Moskvou. Biden tak zpětně ospravedlnil propagandu Kremlu, že napětí ve vzájemných vztazích zavinila Amerika. Vznikl pocit, že se Rusku ve jménu nového začátku musí něco obětovat.
Pár dní po Mnichovu se Schwarzenberg ve Washingtonu přesvědčil, že pro Ameriku už radar není prioritou. Když ho Clintonová házela přes palubu, volala za ním, ať nezoufá: ratifikujte smlouvy, a my k vám ten radar možná přivezeme. To ale byly neveřejné garance, poslanci Zubová, Jakubková a Liška je na vlastní uši neslyšeli, a přece nebudou věřit nějakým pohádkám.
Příliš mnoho horkých problémů
Radar uvízl v dokonalé Hlavě XXII: Američané jeho převoz z Marshallových ostrovů podmiňovali souhlasem českého parlamentu, klíčoví čeští poslanci svůj hlas podmiňovali tím, že první musí táhnout Washington. Topolánek po pár měsících zjistil, že by s radarem ve sněmovně pohořel, a odložil ho na neurčito. Nevyvolalo to větší pozornost, slabá vláda v Praze stejným způsobem odkládala jedno důležité rozhodnutí za druhým.
Írán se naučil vyrábět atomové nálože v roce 2012. Mezitím Pákistán ovládli islámští fundamentalisté a Evropa s Amerikou začaly mít strach z Pákistánu i z jeho početné menšiny v Anglii, před níž je nemohl ochránit žádný vízový režim. Najednou bylo horkých problémů příliš a Západ už nevyřešil ani jeden.
Zatímco Rusko vymírá, v Íránu přicházejí ke slovu silné ročníky narozené v osmdesátých letech po vítězství islámské revoluce. Přesun radarové problematiky do šablony vztahů mezi Ruskem a Západem musíme tedy považovat za Obamův zásadní omyl.
Radar se začal stavět až loni a včera se ukázalo, jak fatální bylo pětileté zpoždění. „Krach jednání o radaru je klasickou ukázkou českého partajnictví a provinčního myšlení,“ říká českoamerický ekonom a bývalý prezidentský kandidát ČSSD Švejnar, který byl shodou okolností v Praze ještě dva dny před útokem.
Vyjít s radarem na veřejnost se Washington rozhodl v roce 2006, zrovna v době, kdy ČSSD těsně prohrála volby a její předseda Paroubek postupně podlehl vlastní propagandě, že ho o vítězství připravil komplot ODS s šéfem jednoho policejního útvaru.
Přestal brát i ty nejelementárnější ohledy a začal útočit na neformální závazky vůči Američanům, které přitom ODS zdědila po sociálnědemokratických vládách. Ukázalo se, že v České republice mají dohody s Američany trvání, jen pokud je oficiálně podepisuje ČSSD, protože to je jediný způsob, jak ji zavázat k jejich dodržování.
Obamovy ruské brýle
Paroubek spadl do pasti své rétoriky a konstelace Bush–Topolánek zůstala jediná, v níž byl radar možný. Oficiálně Američané požádali o jednání v lednu 2007. Začal závod s časem.
Vyjednavači si na práci vyhradili maximálně dvanáct měsíců. Termín byl překročen pouze o čtvrt roku, jenže cíl se podařilo naplnit jen z poloviny: dojednala se smlouva o radaru, doprovodná smlouva o pobytu amerických vojáků uvázla, hlavně vinou náměstka ministerstva obrany Bartáka. Po vzoru Poláků, kteří chtěli raketové silo vyhandlovat za dozbrojení polské armády, si Barták vysnil, že z Pentagonu pro českou armádu vymámí dopravní letadla.
Celý proces se tak zbytečně zdržel o několik klíčových měsíců. Když potom do Prahy začátkem července 2008 přijela ministryně Riceová, mohla se svým českým kolegou Schwarzenbergem podepsat jen první smlouvu. Tím padl původní plán ratifikovat obě smlouvy ještě před parlamentními prázdninami.
Do toho vpadla letní umělá aféra Morava a její hlavní hrdina poslanec Tlustý, který ve spolupráci s novinářem osnoval léčky na své kolegy, byl vyobcován z klubu ODS. Oslabený premiér měl sice na podzim podepsané obě smlouvy, ale definitivně ztratil sílu prosadit je ve sněmovně. Navíc už se vzduchem rozpínala univerzální výmluva: Musíme počkat, až co řekne nový americký prezident.
V listopadu slavně vyhrál Obama, jemuž drtivá většina evropské populace včetně její české podmnožiny fandila hlavně proto, že mu neplandala kůže ve tváři. Ve strategickém myšlení byl tento mladík bohužel o třicet let pozadu za svým bělovlasým soupeřem McCainem.
Nový prezident proti radaru v zásadě nic neměl, jeho zahraničněpolitický establishment však dával přednost dokončení studenoválečnických plánů z osmdesátých let 20. století, tedy velkému odzbrojení se Sovětským svazem.
Na konferenci v Mnichově začátkem února 2009 viceprezident Biden volil slovník, který přítomným Rusům a jejich západoevropskému křoví dovolil interpretovat jeho projev jako pokus Washingtonu usmířit se s Moskvou. Biden tak zpětně ospravedlnil propagandu Kremlu, že napětí ve vzájemných vztazích zavinila Amerika. Vznikl pocit, že se Rusku ve jménu nového začátku musí něco obětovat.
Pár dní po Mnichovu se Schwarzenberg ve Washingtonu přesvědčil, že pro Ameriku už radar není prioritou. Když ho Clintonová házela přes palubu, volala za ním, ať nezoufá: ratifikujte smlouvy, a my k vám ten radar možná přivezeme. To ale byly neveřejné garance, poslanci Zubová, Jakubková a Liška je na vlastní uši neslyšeli, a přece nebudou věřit nějakým pohádkám.
Příliš mnoho horkých problémů
Radar uvízl v dokonalé Hlavě XXII: Američané jeho převoz z Marshallových ostrovů podmiňovali souhlasem českého parlamentu, klíčoví čeští poslanci svůj hlas podmiňovali tím, že první musí táhnout Washington. Topolánek po pár měsících zjistil, že by s radarem ve sněmovně pohořel, a odložil ho na neurčito. Nevyvolalo to větší pozornost, slabá vláda v Praze stejným způsobem odkládala jedno důležité rozhodnutí za druhým.
Írán se naučil vyrábět atomové nálože v roce 2012. Mezitím Pákistán ovládli islámští fundamentalisté a Evropa s Amerikou začaly mít strach z Pákistánu i z jeho početné menšiny v Anglii, před níž je nemohl ochránit žádný vízový režim. Najednou bylo horkých problémů příliš a Západ už nevyřešil ani jeden.
Zatímco Rusko vymírá, v Íránu přicházejí ke slovu silné ročníky narozené v osmdesátých letech po vítězství islámské revoluce. Přesun radarové problematiky do šablony vztahů mezi Ruskem a Západem musíme tedy považovat za Obamův zásadní omyl.
Radar se začal stavět až loni a včera se ukázalo, jak fatální bylo pětileté zpoždění. „Krach jednání o radaru je klasickou ukázkou českého partajnictví a provinčního myšlení,“ říká českoamerický ekonom a bývalý prezidentský kandidát ČSSD Švejnar, který byl shodou okolností v Praze ještě dva dny před útokem.
