Výstava, jejímž kurátorem je pařížský kunsthistorik a vydavatel katalogu Modiglianiho díla Marc Restellini, nese název Revoluce primitivismu, čímž nastoluje jedno z hlavních témat, v nichž by měl mít návštěvník po odchodu z Albertiny jasno. Nikoli však jediným. Ve skutečnosti se vlastně jedná o širší pohled na Modiglianiho dílo i život a výstavu tak lze považovat za profilovou. Už pro velké množství děl, včetně některých skutečně nejznámějších, která se podařilo pro výstavu shromáždit.
  |
Pocházejí z renomovaných muzeí a soukromých sbírek od USA po Singapur, od Velké Británie po Rusko. Najdeme na ní i významné výpůjčky z Musée Picasso v Paříži a ze sbírky Jonase Nettera, který byl za svého života Modiglianiho mecenášem. Celkem výstava představuje kolem sto třiceti exponátů, z toho je autorem minimálně tří čtvrtin sám Modigliani.
Okouzlení primitivismem
Bůh ví, zda je v dnešní době termín primitivismus vůbec „politicky korektní“, tím se ale naštěstí autor výstavy nenechal zviklat a se zavedeným označením pracuje. Jeho obsahem je vliv mimoevropských a posléze starověkých výtvarných výrazů na moderní tvorbu. Tímto obdobím si prošel nejen Modigliani, ale také jeho souputníci Pablo Picasso, Constantin Brâncuşi a André Derain - jak je vidět v prvních sálech expozice.
Protagonista výstavy je zde převážně prezentován jako sochař a jeho hlavy s typickými ostře řezanými rysy a „prázdnýma“ očima (jež patří i Modiglianiho „copyrightu“ i v pozdější době) jsou srovnávány s originálními africkými plastikami.
Mezi zcela specifické Modiglianiho zájmy v raném tvůrčím období, ovšem po opětovném příklonu ke kresbě a malbě, patří okouzlení karyatidami. Antické, zejména řecké sloupy v podobě žen, jsou tématem řady vystavených skic i kreseb, a některé jejich podoby jasně ukazují směr, kterým se později už jako zkušený malíř vydával. V podobě karyatidy ostatně malíř zpodobnil i svoji tehdejší lásku, ruskou básnířku Annu Achmatovovou, s níž se sblížil za jejího krátkého pobytu v Paříži.
Všudypřítomná erotika
Další sály výstavy už můžeme, byť při vědomí odrazů primitivismu, které v konkrétních detailech provázejí Modiglianiho rukopis po celý zbytek života (kromě zmíněných „prázdných očí“ také dlouhé krky zejména u ženských, ale i některých mužských postav nebo stylizace poloh těl), považovat za umělcovu retrospektivu.
Modiglianiho zásadní doménou byly lidské postavy a portréty. V Albertině najdeme jak podoby významných současníků, jako byli Pablo Picasso, mexický malíř Diego Rivera nebo spisovatel a výtvarník Max Jacob, tak osob „bezejmenných“ - služtiček, dětí, profesionálních modelek.
Z Modiglianiho tvorby ale zcela jedinečně i po zhlédnutí této výstavy utkví především ženské akty. Malíř byl známý bohém, příroda (a jistě také geny italského Žida) jej obdařila nebývalým sexappealem a podle pramenů rozhodně nepatřil k těm, kteří by svého daru neuměli využít. Zároveň je evidentní, že ženám a ženským tělům rozuměl, miloval je a obdivoval. Jeho akty se vyznačují prazvláštní kombinací cudnosti, tolik vzdálené třeba mnohým aktům dalšího vrstevníka (byť ze zcela odlišného stylového okruhu) Egona Schieleho, a přitom otevřené erotiky. Vzrušují i přes stoletou časovou propast od namalování.
K řadě portrétů i aktů Modiglianimu stála modelem jeho poslední partnerka Jeanne Hébuterne. Dva dny po malířově předčasné smrti, na níž se podepsala dlouhodobě neléčená tuberkulóza společně s alkoholem a drogami, spáchala těhotná sebevraždu. Jedním z nejromantičtějších i nejtragičtějších příběhů v dějinách umění také fascinující výstava končí.
