Nebo proto, že je to film interesantní pro milovníky bulváru kvůli vztahu Richarda Burtona a Elizabeth Taylorové. Anebo proto, že jde o snímek, jímž vyvrcholila a zároveň definitivně skončila velká a fascinující filmařská éra. Dámy a pánové, račte se usadit před obrazovkou: v sobotu večer dává ČT 2 oba díly legendární Kleopatry.
Příběh versus realita
Vůbec přitom není podstatné, nakolik tento film skutečně vychází z historie a nakolik jenom z romantického příběhu, který diváky uchvacuje i dva tisíce let poté, co se odehrál. Milostné pletky nejmocnějšího muže světa sjednou provinční královnou, společný potomek, zavraždění onoho muže a následné vzplanutí jiného muže, který chtěl být jeho nástupcem, ke stejné ženě – takový milostný propletenec přece láká.
Film Kleopatra se samozřejmě dopouští celé řady historických chyb, omylů a přehmatů, což ale divákům ani v roce vzniku snímku 1963, ani nyní moc nevadí: nejde přece o historický dokument. Proto (se skřípěním zubů) Kleopatře odpouštím jednu zásadní minelu i já: velkofilm zobrazuje egyptskou královnu v pozitivním světle, zatímco jejího soupeře, Caesarova prasynovce a dokonce posmrtně adoptovaného syna Octaviana, líčí jako nesympatického a neschopného floutka jen s velkým štěstím. To je samozřejmě nesmysl.
Byl-li v souboji mezi Octavianem (a tedy pozdějším prvním římským císařem pod jménem Augustus, což znamená Vznešený) a Markem Antoniem s Kleopatrou na straně druhé někdo kladný hrdina, jakkoli dějiny tohle slovní spojení nemají rády, byl jím právě Octavianus: jedna z nejvýznamnějších osobností celých lidských dějin, mimořádně schopný politik a vládce, podporovatel umění a vědy, za nějž se Řím těšil největšího rozkvětu a pozdější generace na jeho éru s nostalgií vzpomínaly jako na dobu zlatého věku…
Kleopatra(USA, 1963) K vidění na: ČT 2, 8. ledna ve 20:00 Žánr: Drama, historický, životopisný, romantický Režie: Joseph L. Mankiewicz, Rouben Mamoulian, Darryl F. Zanuck Scénář: Joseph L. Mankiewicz, Sidney Buchman, Ben Hecht, Ranald MacDougall Hrají: Elizabeth Taylorová, Richard Burton, Rex Harrison, Pamela Brown, Martin Landau, Roddy McDowall |
Skutečný význam této persony musel ustoupit do pozadí. Šlo přece hlavně o Kleopatru, ztvárněnou tehdy ještě krásnou Elizabeth Taylorovou, jež jako honorář dostávala pohádkových 125 000 dolarů týdně plus další 3 000 dolarů týdně na osobní výdaje, stravu, ubytování a letenky do první třídy na místa natáčení pro sebe, tři další dospělé osoby a své tři děti.
Taylorová také požadovala dvě luxusní střešní apartmá v hotelu Dorchester v Londýně, kde probíhala největší část natáčení, a limuzínu Rolls-Royce Silver Cloud, která jí měla být kdykoli k dispozici – všechno dostala. A především si tehdejší nejlépe placená herečka světa během natáčení začala s Richardem Burtonem, kterého si později hned dvakrát vzala. Drbů lační diváci se to samozřejmě ihned dozvěděli, a tak do kina vyrazili i proto, aby mohli sledovat, jak to mezi představiteli Kleopatry a Marka Antonia jiskří a není to hrané.
Jenomže v divácích zároveň spočíval i problém: přestože na „největší filmovou událost všech dob“, jak Kleopatru propagovala společnost 20th Century Fox, jich mířily davy, pořád to nebylo dost. Rozpočet se totiž vyšplhal až do výše 44 milionů dolarů, což nebylo možné ze vstupenek zaplatit. A tak i když se Kleopatra stala nejvýdělečnějším filmem roku 1963, nestačilo to ani na pokrytí jeho nákladů. Jedno z největších hollywoodských studií 20th Century Fox kvůli tomu málem zkrachovalo a ještě dlouho poté si lízalo finanční rány.
Sen o továrně na sny
Jedním z důsledků této finanční pohromy nakonec bylo, že se šéfové velkých studií zamysleli nad budoucností podobně vysokorozpočtových snímků a ukončili jejich výrobu. Skončila tím éra studiových velkofilmů, která do té doby po deset let chrlila jeden pompéznější snímek s biblickou nebo historickou tematikou než druhý (mimo jiné do tohoto ranku spadal třeba Ben Hur, který v roce 1960 posbíral 11 Oscarů, což je dodnes platný rekord). Opatrnost studií však společně s uvolněnou atmosférou 60. let vedla ke zhroucení hollywoodského studiového systému a k nastolení éry nové: éry autorského filmu. To je už ale úplně jiný příběh…
A i kvůli tomu všemu neuškodí strávit sobotní večer v době, kdy se Hollywoodu ještě oprávněně říkalo „továrna na sny“ , kdy studia nelitovala peněz pro velkolepou výpravu a na tisíce statistů a kdy vznikala díla, definující filmařský žánr. Tak schválně, kolik znáte scén uchvacujících víc, než je Kleopatřin triumfální příjezd do Říma?
