V záplavě módních stand-up legrácek často pochybné kvality nyní šlo o pohybově zajímavou, humorem sršící a pantomimickým i gestickým herectvím přetékající zábavu.
Hodinový pohybový one woman stand-up vznikl ve spolupráci s divadlem La Fabrika a vedle Polívkové se na něm režijně podílela Jana Burkiewiczová. V souvislosti s inscenací Proslov bude důležité připomenout, že Polívková v otcově divadle vystupuje pravidelně.
PROSLOV Autor a hraje: Anna Polívková Režie: Anna Polívková, Jana Burkiewiczová Divadlo Bolka Polívky Brno, premiéra: 12. 1. |
Diváci ji znají z komedií Variace na chlast nebo DNA, kde po principálově boku vytvořila hlavní role. Nyní zůstala na autorství, humor i pohyb sama. A nejen pro Bolkovy fanoušky je zábavné sledovat, jak se nyní výkon Anny zrcadlí právě v klaunických a mimických kořenech herectví jejího otce. Pozor! Proslov nikoho nekopíruje, je výsostně originálním Polívkové projektem.
O čem a jak tedy herečka k publiku svoji promluvu vede? Expozice je tady jednoduchá. Polívková přichází na svoji show pozdě; ukvapeně se zvířetem na vodítku nastupuje z publika. Na jevišti stojí už nervózní moderátor, který avizuje její příjezd, protože má přebírat pofidérní cenu jistého zájmového kroužku. A protože oceněná diva se ne a ne dostavit, mladík si vypomůže (a natahuje čas) pozvánkami na další představení divadla. Tak vtipně zakomponované reklamní okénko do inscenačního tvaru jsem možná ani neviděl.
Posléze se Polívková, která shodí nevzhlednou černou teplákovku a ukáže elegantní šaty pod ní, přiřítí a namísto jakýchsi dřeváků s filcem (ty dostanou prostor ve vrcholném tanečním čísle) si přezuje elegantní střevíce. Má totiž vést děkovný proslov, ale nemá ta správná slova, koktá, zaplétá se, zkouší začínat zas a znova.
Ani zmuchlané čtvrtky se slavnostní řečí také nepomáhají. Je vůbec možné najít ta správná slova, aby se z (nejen) takových přednesů nestala snůška banalit a klišé? Toto vytvoří odrazový tematický můstek Polívkové, která následně nabídne místy až křehkou estrádu, v níž „mluví“ převážně za pomoci pantomimy a pohybu.
Tento one woman stand-up se tak mění v jedinečnou bžundu, jíž (podobně jako často i u Bolka) prosakují vážná, posmutnělá témata o jedinečnosti každého člověka, skřípající komunikaci lidí, ale i o tajemství vesmíru, zázraku stvoření, a třebaže to zní pateticky, o smyslu bytí či spíše porozumění a citu.
Ve svém Proslovu toho protagonistka se psem na jevišti mnohem více odksichtí, než odvypráví. A to vše se děje ke spokojenosti smíchem bouřícího publika. To třeba když si na pomoc vezme slavné sólo Umírající labutě na legračně zpotvořenou hudbu Camilla Saint-Saënse. Nebo když promlouvá na zdobeném jevišťátku, které je ve skutečnosti domácí trampolínou, aby svůj projev s hekáním odskákala.
Polívková zná míru, dokáže reagovat i na podněty z publika, v této legrační show využívá svoje školení na konzervatoři, z katedry nonverbálního divadla na HAMU i ze studia Mezinárodní školy pohybového divadla Jacquese Lecoqa v Paříži. Herečka a komička se tak jako zkušená pohybářka, ale i tanečnice vrací na parketu, která je jí vlastní. Ať už jsou to gagy při tanci na špičkách ve zmíněných křuskách, nebo klaunské výstupy a gagy čerpající z pohybové zkratky, či mimování.
Hodinová délka tohoto výstupu se jeví taky jako ideální a předchází rozmělňování naznačených témat. Postavit se na jeviště, sypat vtípky nejrůznější jakosti a snažit se přesvědčovat, že jsem zkušený bavič, který formát stand-up a žánr divadla jednoho herce s přehledem zvládne, to dnes opravdu dělá ledaskdo. A často tyto stand-up výstupy budí pochybnosti. Polívková toho ve svém Proslovu sice moc nenakecá, ale dokazuje, že jí podobná zábava autorsky a také interpretačně jde.
