Lidovky.cz: Co bylo u vás dřív: muzika, nebo psaní?
Obojí přišlo naráz, začal jsem někdy ve čtrnácti letech současně psát i hrát. Ale víc mě tehdy zajímala muzika. Od osmnácti jsem hrál v punkové skupině Purrkur Pillnikk. Pilnik je jméno jednoho argentinského šachisty a „purrkur“ znamená v islandštině „grázl“ nebo „padouch“. Prostě nesmyslný název. Pak jsem chvíli hudby nechal, studoval španělštinu a založil vydavatelství Smekkleysa – Nevkus. Vydávali jsme jak knihy, tak muziku. A souběžně vznikli The Sugarcubes. Zpočátku jako recese, a taky trochu proto, abychom měli peníze na provoz vydavatelství. Postupně se z toho ale stala vážná věc. Skončili jsme ve dvaadevadesátém. Já pak prodával v obchodě s deskami a dělal v jedné reklamce, než jsem někdy na konci devadesátých let začal naplno psát.
Lidovky.cz: Začínal jste s punkem, jste fanda surrealismu, překládáte do islandštiny Apollinaira nebo Tzaru. To jsou všechno aktivity plné revolty a vzdoru. Proti čemu jste v osmdesátých letech na Islandu revoltovali?
Proti jakémukoli mainstreamu, všemu obyčejnému a normálnímu: ať v hudbě, nebo v literatuře, v umění i životě. Kolem vydavatelství Nevkus se zformovalo společenství, kam patřil třeba Sjón, který založil surrealistickou skupinu Medúza – to byla první výrazná linka. Tou druhou byl punk. Chtěli jsme jít vlastní cestou, mimo hlavní proud, mimo velká vydavatelství, všechen ten byznys. Punk měl na mě velký vliv, vyrostl jsem na něm, formoval můj vkus, moje názory, je ve mně dodnes hluboko zakořeněný. Podobně v literatuře: začínal jsem s poezií, modernismem a avantgardou. A mám rád Bohumila Hrabala, který se definoval jako „totální realista“. Cítím se taky tak.
Fat Freddy’s Drop z Nového Zélandu přijedou na open air koncert v branických Ledárnách |
Lidovky.cz: Je dneska na Islandu líp, než bylo v osmdesátých letech?
Současná realita je úplně jiná: jednak je všecko povolené, všechno se smí, jednak už nemáme to zpoždění, co jsme měli oproti Západu v osmdesátých letech. Zatímco v Anglii začínal punk v šestasedmdesátém roce, k nám se první vinyly dostaly až kolem roku 1980. A to ještě díky tomu, že otec zpěváka naší kapely Purrkur Pillnikk žil ve Velké Británii. Island je sice dost liberální země, to ale neznamená, že by nebylo proti čemu revoltovat. Hlavní problém je, že většina lidí žije pro zisk: maximální a okamžitý. To je destruktivní, špatné.
Lidovky.cz: Jak formuje islandskou mentalitu fakt, že Island je ostrov?
Myslím, že ta ostrovní zkušenost je pro nás spíš pozitivní. Připadáme si specifičtí, jsme sami pro sebe. To si samozřejmě hýčkáme. Ale jsou tu i nevýhody: z Islandu to máme všude daleko a skoro všecko musíme dovážet. Na Islandu taky strašně fouká, je tam spousta činných sopek, tamější příroda je drsná. Octavio Paz má verš „Narodil ses, abys žil na ostrově“ – a já myslím, že to napsal o mně. Když jedu do Evropy, cítím se jinak, nemám kolem sebe moře, ale přesto si připadám stejně, jsem obklopený pevninou, což mi taky dává jistý pocit ostrova. A mohl bych tady klidně žít. Jsem Evropan.
Lidovky.cz: Zmínil jste Bohumila Hrabala, kdo dál z české literatury je na Islandu známý?
Od Hrabala máme v islandštině dvě knížky, jednu od Oty Pavla. Samozřejmě romány a eseje Milana Kundery. Ale nejpopulárnější jsou Haškovy Osudy dobrého vojáka Švejka. Ten překlad je sice starý, zkrácený, a navíc pořízený přes další jazyk, nejspíš přes němčinu, ale i tak je skvostný. Když ten román běžel v rozhlase jako četba na pokračování, ulice v Reykjavíku se vylidnily a všichni seděli doma s uchem nalepeným na přístroji. Švejka zná na Islandu každý, Haškův humor je nám velmi blízký.
Lidovky.cz: Vy sám píšete romány, divadelní hry, básně. Která z těch forem je pro islandskou literaturu typická?
Hlavně román. Možná proto, že jsme až hluboko do dvacátého století žádné pořádné romanopisce neměli. Takže mnohem silnější tradici má u nás poezie. Teď zažívá jistou renesanci, hodně mladých lidí píše verše. Nejpopulárnější čtení jsou ale dneska detektivky. Trochu mě tohle spotřební čtivo štve, takže jsem rozepsal takovou parodii. Jenže poté, co Rusové přepadli Ukrajinu, jsem to odložil: jednak proto, že hlavní padouši v tom textu jsou právě Rusové, jednak z důvodu, že celková atmosféra byla hrozně skličující a na nějakou parodii jsem neměl náladu. Ale chci se k tomu jednou vrátit, jen ty Rusy škrtnu.
Lidovky.cz: Má se politický motiv montovat do literárního textu?
Politika se určitě nemá montovat do umění. Literatura nemá řešit politické nebo společenské problémy. Snažím se tomu vyhýbat. Chci, aby v mém psaní byl vždycky prvek hry. Zajímá mě spíš absurdita života, podivnost člověka. Ale protože jsem četl hodně ruské literatury a sleduji, kam se Rusko řítí posledních dvacet let, je zřejmé, že se tyhle skutečnosti nějakým způsobem do mých textů propisují. Anebo jiný příklad: v roce 2008 Island málem zkrachoval. Několika lidem se podařilo vytunelovat skoro všecky banky a přivést národ na mizinu. V ten samý čas jsem napsal dvě divadelní hry, které sledovaly úplně jiný příběh – jenže kritika mi předhazovala, že jsem ty texty napsal právě o tom. Vědomě určitě ne, ale samozřejmě ta kauza ve mně nějakým způsobem žila.
Lidovky.cz: Na Islandu jsou desítky tisíc spisovatelů a spisovatelek. Pokud je u vás všecko liberální, dovolené, všecko se smí, co je vlastně nutí k psaní?
Těch důvodů je víc. Protože máme drsné počasí, trávíme hodně času v interiérech, takže hodně čteme, a tím pádem i hodně píšeme. Taky to ostrovanství, střet živlů, ohně a vody, v nás určitě rezonuje, probouzí nějaké spodní proudy – a nejen v literatuře, taky v hudbě. A pak je tu samozřejmě jazyk, islandština, kterou mluví tři sta tisíc lidí, čili je třeba o ni dbát, opečovávat ji, udržovat. A konečně: islandská vláda zřídila speciální fondy a grantové systémy, které umožňují velmi štědrou podporu. Já z toho žiji už dvacet let.
Mlýnské kolo se zastavilo? Novinka Mileny Slavické působí jako první, narychlo nahozená verze |
Lidovky.cz: Jak se ty tisíce a tisíce islandských spisovatelů spolu na jednom ostrově snášejí?
Tahle konkurence není zdravá. Taky v literatuře existuje závist. Ale myslím, že se to týká jakékoli literatury, nejenom té islandské. Každý chce hlavně vydělat. Tím bych si rád rýpl do těch populárních autorů detektivek.
Lidovky.cz: Kritizujete mainstream. Jak se pak díváte na Björk, s níž jste kdysi začínal v The Sugarcubes a z níž je dneska globální celebrita?
Důvod, proč se The Sugarcubes rozpadli, byl ten, že se Björk hudebně odrodila. Chtěla dělat jinou muziku, míň rockovou. Její první sólové desky se mi moc líbily, byly výborné. Ty pozdější už tolik ne. Hlavně mi ale neseděl ten stylizovaný způsob, jakým se projevovala, ty její pódiové performance. Ale v něčem je třeba ji pořád obdivovat: nikdy se nezastaví, objevuje nové lidi, zakládá nové projekty, pořád se vyvíjí. Já jsem po rozpadu The Sugarcubes neměl vůbec chuť dál dělat hudbu, ale poslední roky, co poslouchám experimentální jazz, se ta chuť vrací. Začínám uvažovat, že si znovu koupím basovou kytaru a něco zabrnkám.
