Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Kultura

Pocta královně a lekce Vídeňanům. Dvořákova Praha nabízí mistrovský zvuk

Royal Philharmonic Orchestra pod vedením Vasilije Petrenka a s klavíristou Lukášem Vondráčkem foto: Petra Hajská

Dvořákova Praha má letos ve volbě hostujících orchestrů velké štěstí. Clevelandský symfonický orchestr nabídl v neděli vrcholné mistrovství a zaujal také středeční Královský filharmonický orchestr. Ten na úvod zahrál poctu zesnulé královně.
  15:00

Royal Philharmonic Orchestra zahrál jímavou skladbu Edwarda Elgara Nimrod z Variací Enigma, což vyznělo velice osobně a zároveň vznešeně. Dirigoval Vasilij Petrenko, nový šéfdirigent tělesa, který přivezl kombinovaný anglicko-ruský program doplněný o Griegův klavírní koncert se sólistou Lukášem Vondráčkem. Ten hrál skladbu hodně romanticky a s technickou jistotou, i když místy trochu excentricky, rád střídal rychlá virtuózní tempa a velmi pomalá v lyrických pasážích.

Z DALŠÍHO PROGRAMU DVOŘÁKOVY PRAHY

Česká filharmonie

Dirigent Semjon Byčkov

Pražský filharmonický sbor

Antonín Dvořák: Rusalka

19., 21. a 23. září

Jerusalem Quartet

W. A. Mozart: Smyčcový kvartet č. 21 D dur

E. W. Korngold: Smyčcový kvartet č. 2 Es dur, op. 26

Antonín Dvořák: Smyčcový kvartet č. 12 F dur, op. 96 „Americký“

20. září

Symfonický orchestr Švédského rozhlasu

Dirigent Daniel Harding

Housle Veronika Eberleová

Antonín Dvořák: Polednice – symfonická báseň, Béla Bartók: Houslový koncert č. 1, Antonín Dvořák: Symfonie č. 7 d moll

25. září, závěrečný koncert festivalu

Orchestr provedl velmi koncentrovaně Brittenova Mořská interludia z Petera Grimese, obraz syrového mořského pobřeží typického pro Anglii. Po přestávce nabídl Prokofjevovu Pátou symfonii, která se stala vrcholem večera. Dirigent Petrenko ukázal smysl pro typickou ruskou monumentalitu první věty, kterou svými gesty doslova modeloval. V druhé větě zvolil pro kontrast rychlejší tempo a po mužně lyrické třetí větě byla ta závěrečná naprosto strhující. A pak ještě před půl jedenáctou přidal kultivovaně zahraný Dvořákův první Slovanský tanec.

Vrchol zvukové kultury

Naprostý vrchol zvukové kultury i smyslu pro styl ovšem předvedl Clevelandský symfonický orchestr s rakouským šéfdirigentem Franzem Welserem-Möstem v neděli. Nabídli program jen s hudbou Richarda Strausse, který se u nás netěší takové oblibě, takže pořadatelé měli problém koncert vyprodat. Jeho hudbu z přelomu 19. a 20. století mnozí považují jen za efektní a vnějškovou – je to ale mistr v práci s orchestrálním zvukem. Když Welser-Möst hostoval před pár lety u České filharmonie, sáhl také po Richardu Straussovi, a je velkým znalcem a ctitelem jeho díla.

Zatímco některé orchestry si zakládají spíše na plném a emotivním zvuku, Clevelandský orchestr je pověstný jemnou zvukovou kulturou a elegancí – a tu od začátku předváděl. Zazněly dvě symfonické básně, málo známý Macbeth a velmi slavná Enšpíglova šibalství. Macbeth působil trochu jako předstupeň pozdějších partitur, zatímco známý Enšpígl bavil posluchače každým detailem. Kouzlo Richarda Strausse není ve zvuku velkého orchestru, ale právě ve smyslu pro detail. A tady hrálo každé drobné instrumentální sólo od úvodního lesního rohu přes hoboj i klarinet až po housle, bylo to vtipné stejně jako pohádkové.

Po přestávce jsme slyšeli něco podobného, ale bylo to dotaženo ještě k větší dokonalosti – zazněla suita ze Straussova Růžového kavalíra. Jednu suitu ze čtyřhodinové opery sestavil autor sám, ale Franz Welser-Möst si přivezl svou vlastní. Ta je třídílná, trvá přes půl hodiny a témata kopírují rozvržení do tří dějství. Takže se začalo předehrou a konec přesně navodil atmosféru proslulého finále, které dokázalo být stejně krásné a působivé i bez tří zpěvaček. Opera z roku 1911 situovaná do Vídně je mistrně utkána z valčíkové hudby a Straussova nápaditost v tom nebere konce. V orchestru měl každý motiv svou logiku i taneční lehkost.

Od dirigenta byl zvuk propracovanější, než jak to můžeme slyšet od nejlepších operních orchestrů. Franz Welser Möst je v Clevelandu šéfem přes dvacet let, ukázal se jako rodilý Rakušan a dílo mu je od mládí blízké. Mimochodem, on sám se s Vídeňskou státní operou, kde je Růžový kavalír víc než sto let na repertoáru, nerozešel úplně v dobrém, jejich přístup považuje za povrchní – a tady se špičkovým americkým orchestrem dal lekci nejen nám Čechům, ale svým způsobem i Vídeňanům. Byla to přesně ta směs kompoziční virtuozity, nostalgie, sladké lyriky a jemného humoru, kterou toto dílo potřebuje.

Autor: