Hans Schnier, hlavní hrdina Klaunových názorů Heinricha Bölla, ve své skepsi jasnozřivě podotýká: „Filmy o umělcích dělají většinou lidé, kteří by takovému van Goghovi nedali za obraz ani paklík tabáku, leda tak půl paklíku, a ještě by jim to pak bylo líto, protože by si uvědomili, že by jim ho býval dal i za fajfku tabáku.
Ve filmech o umělcích bývají utrpení umělecké duše, bída a zápas s démony vždycky přeneseny do minulosti. Žijící umělec, který nemá na cigarety, který své ženě nemůže koupit střevíce, je pro lidi od filmu nezajímavý, protože jim ještě tři generace žvanilů před nimi nepotvrdily, že je to génius.“
A teď tu máme kanadskou prozaičku Mavis Gallantovou (1922–2014), za niž by ještě nedávno patrně taky leckdo nedal ani paklík tabáku, avšak nyní, po smrti, už to může být ta nespravedlivě opomíjená geniální literátka, jež je připomenuta svazkem Pozdní navrátilec. Jako by tak i samotná kanadská spisovatelka byla pozdním navrátilcem.
