„Byl jsem pionýrem, komsomolcem, ale rozhodně ne židem,“ líčí Boris Golub, jeden z nejstarších židovských obyvatel regionu, kterému se v minulosti říkalo „Sovětský Sion“. Jeho rodiče sem přišli po druhé světové válce z dnešní Ukrajiny. Původně utekli před valící se nacistickou frontou roku 1941, a zachránili si tím život, protože Němci na okupovaném území důsledně vyvražďovali vše židovské. Postupně se dostali až do Birobidžanu, centra židovské autonomní oblasti, kam se sovětské úřady snažily směřovat židovské uprchlíky.
Byli přitom až třetí či čtvrtou vlnou migrace. Ta první sem začala proudit od dvacátých let, kdy se idea židovského státu v hlavách sovětských vůdců zrodila. Zažili zlatá léta, kdy zde žilo několik desítek tisíc židů, na ulici se mluvilo jidiš a místní textilka vyhlásila na svátek Jom kipur volno, v té době naprosto vídaná věc.
 |
Přestože se tu v roce 1947 otevřela první synagoga, pro mladého Borise byla dlouho tabu. „Přiznávat v době mého dospívání víru v boha nebylo zrovna taktické, a tak jsem se s židovstvím sblížil až ve starším věku. Zestárl jsem a pochopil, že je třeba vrátit se ke kořenům,“ říká.
