Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

A divadla se stavěla. Furt...

Česko

Národní technická knihovna (NTK) je povedená stavba, takže i její galerie nabízí zajímavý výstavní prostor. Výstava divadelní architektury ve střední Evropě (zahrnuje země bývalého RakouskaUherska) s názvem Za všedností má působivý výtvarný koncept. V prostoru, jehož parametry určuje střízlivost pohledového betonu, se dobře vyjímají černé panely mající podobu patrových hranolových věží. Na jejich čtyřech stranách svítí fotografie jednotlivých divadel s příslušnou dokumentací: dobovými rytinami, plány, půdorysy, pohledy do interiéru. Problém určitě není v instalaci, rozpaky spíš vzbuzuje vlastní náplň.

Psát o divadelní architektuře či koncipovat výstavy o ní je překvapivě náročnější, než by se na první pohled zdálo. Jaké téma najít, aby otevřelo nový pohled a nešlo jen o přehled stavebního vývoje? Těch pár knižních zpracování, která zde po válce vznikla, byla více méně sumarizačního charakteru. Výtečný ale byl dvoudílný opus Alfréda Javorina Divadla a divadelní sály v českých krajích z roku 1949, na dlouhá léta jediný pramen. Před jedenácti lety pak vyšla publikace Jiřího Hilmery Česká divadelní architektura mapující téma od nejstarších dob do roku 1999. Nedávno zesnulý historik umění Hilmera je také vedle Ondřeje Svobody podepsán jako odborný garant za českou stranu i u výstavy v NTK. Už jeho kniha se nedokázala vymanit z pozitivismu, šlo pouze o řazení faktů v chronologické lince a drobný závěrečný pokus zhodnotit vývoj dospěl až k nekritickým tvrzením o nových a progresivních trendech. Ve skutečnosti se u nás nová divadla prakticky nestaví. Poslední kvalitní architekturou byly rekonstrukce paláce pánů z Fanalu pro brněnský CED (Hubáček, Králíček, Hakulín), pražská Archa (Melena, Plicka), Alfred ve dvoře (Smetana, Kulík) a Disk v objektu DAMU (opět Hubáček, Hakulín).

To jsou ovšem devadesátá léta. První desetiletí nového tisíciletí zatím nic zásadního nepředvedlo, uvidíme, jak nakonec dopadne právě realizovaná stavba nového plzeňského divadla. Ta se na výstavu nevešla, ačkoliv na ní nechybí třeba zatím nerealizovaný Warlikovského projekt Nového divadla ve Varšavě.

V Česku platí, že se více rekonstruuje, ale výsledky jsou chabé - jako promarněná přestavba paláce U Hybernů na muzikálovou scénu. Účelové úpravy pro potřeby muzikálů totiž sledují hlavně to, jak do hlediště dostat co nejvíc diváků. Dlouho hrozila i nesmyslná a drahá přestavba Divadla Labyrint, naštěstí nerealizovaná. Také se zdá, že ve sporadické nové výstavbě přetrvávají tendence předimenzovaných budov v městské zástavbě, příkladem může být Hudební divadlo Brno.

Očekávala bych, že se výstava aspoň pokusí o tematizaci v tomto směru a naznačí, o jak složitý fenomén jde. Místo toho byla zvolena povýtce didaktická koncepce, která jen chronologicky řadí vývojové etapy v šesti zemích. „Sází“ tak jedno divadlo za druhým, ale i to činí poměrně nepřehledně. Výběr budov lze respektovat, nakonec snad vypovídají i o společných souřadnicích středoevropského prostoru od Rakouska až po Polsko, o určité identitě monarchie stejně jako o zvláštnostech zemí. Za objev to ale lze vydávat jen sotva. Z této sumarizace jen kostrbatě vyplývá, že se divadla stavěla, a to v různých slozích. Pro studenty jistě potřebný přehled. Pro ně a laickou veřejnost může být podnětné zjištění, jak stavebně bouřlivé pro střední Evropu bylo 19. století, kdy se divadla budovala jako na běžícím pásu. Nebo jak promyšlené budovy projektoval Atelier Fellner a Helmer, škoda ale že tu například chybí jedno z jejich nejkrásnějších divadel v Čechách - liberecké. Osvěžující je i zařazení scén s kuriózní historií, jakým je například Hornické divadlo ve slovinské Idriji z roku 1770, či méně známých domácích skvostů v podobě kubistického divadlo v Krnově a funkcionalistického divadla v Ústí nad Orlicí.

Výstava byla už k vidění v Budapešti a objede metropole střední Evropy. Je součástí víceletého projektu Divadelní architektura ve střední Evropě TACE. Autorský tým vedl architekt Igor Kovačevič, který v propagačních materiálech otevírá podnětné otázky spojené s divadelní architekturou od národní identity až po umělecký program. Hledání odpovědí na ně je prý předmětem výstavy. To je ale spíš zbožné přání. Nebylo sice již všechno k problematice řečeno, jak se tvůrci zpočátku obávali, jen bohužel nedokázali najít nový úhel pohledu a zůstali u banální rekapitulace již známých faktů.

Za všedností

Národní technická knihovna, Praha, do 6. 6.

Autor: