Napsat hru, v níž se dramatický konflikt odvíjí od toho, že hokejistovi Jaromíru Jágrovi se zjevuje filozof Ludwig Wittgenstein a způsobuje mu tak duševní trauma, vyžaduje nejen divokou fantazii, ale i smysl pro pohyb na hraně mezi kontrastními žánry. Pánům Kolečkovi a Svobodovi, kteří tuto bizarnost vymysleli, ani jedno nechybí.
Klestit svou cestu jde myšlenkou i hokejkou Obrovský zájem médií o novou inscenaci, z něhož částečně vyplývá, že mnozí skutečně očekávali životopisný hold hokejistovi, by autorům mohl posloužit jako další téma. Včetně toho, že již stačili být obviněni z krádeže Wittgensteina jako divadelní postavy, což je opravdu kuriózní nařčení. V každém případě se mohou radovat, protože jejich mystifikačně ironizující styl, kterým vykloubenou realitu převracejí naruby, komentují ji a pohrávají si s ní, evidentně funguje. Kolečko se Svobodou zkrátka výběrem Jágra neomylně sáhli po fenoménu, který vzrušuje. A to i přesto, že prvenství v uvedení hokeje na jeviště patří Martinu Smolkovi s Ondřejem Havelkou a jejich opeře Nagano.
Hrdinský epos se zpěvy, jak svou hru autoři označují, zkoumá především Jágrovu duši a jeho vnitřní svár. To je hlavní dějová zápletka, jejíž vyřešení přináší skutečnou katarzi. Vítězi z Nagana a kladenskému rodákovi se totiž začne zjevovat filozof Wittgenstein coby dítě v doprovodu své matky Leopoldiny, jejíž portrét byl v emblému kladenských železáren. Vize Jágra psychicky rozloží, ovšem pak se dozví, že není sám, i ostatním hokejistům se zjevují myslitelé od Voltaira až po Patočku a znejisťují jejich sportovní úsilí. Mimochodem scéna, v níž se hokejisté svěřují, kdo se komu zjevuje, je ryzí a nádherné dada. Pak Jágrovi jeho přítel Lemieux (Tomáš Petřík) odhalí, že vize jsou „tzv. Makarovův syndrom“ a jako maximální deprese pochopitelně pocházejí z Ruska. Jarda odjede na Sibiř, aby své pochybnosti překonal, to se mu podaří, a tudíž bude dál „klestit svou cestu hokejkou tak, jako to Wittgenstein dělal myšlenkou“.
Tomáš Svoboda umí využít zkratku i střih, má nápady, smysl pro náznak, a tak si poradil i s dost odbytou scénou. Navrch mu obrazy hokejových zápasů šikovně choreografovali Lenka Vágnerová a Rosťa Novák jako velkolepě secvičené baletněrevuálně-bojové výstupy se zpěvem i bez, hoši si zabruslí i na Labutí jezero. Prostor dostane komentátor Robert Záruba (Miroslav Večerka), jehož rozbor zápasu pomocí elektronické tužky patří k nejvtipnějším momentům inscenace. Nechybí ani další zábavně pojednané grify a detaily z hokejového života. David Matásek se jako Jágr nejprve zjevuje zásadně ve zlatistém dresu. Borce hraje v jemné nadsázce: spojuje ji s jakousi realistickou študýrkou poctivého sportovce vzešlého z lidu, což se projevuje jako kombinace odzbrojující dobrosrdečnosti a upřímnosti. Tento hrdina nemůže jinak než se vrátit ke kořenům na Kladno a odvrhnout všechny pokusy o své zneužití, například v politické kampani. A tak se v závěrečném happyendu – apoteóze – zjeví i duch Ivana Hlinky, aby všem požehnal.
Navzdory tomu, že nápad konfrontovat hokej s duchovnem je báječný, přináší obecnější výpověď a je i zdrojem dalších asociací a v neposlední řadě i slovní komiky, jeho dramatický potenciál na celou inscenaci nevystačí a musí se uměle natahovat. Potíže se objevují už před polovinou inscenace a vznikají hluchá místa. Pokračují v úvodu druhé části, kdy hrdina odjel do ruského Omsku, aby zde vyřešil své deprese. Tamější společnost má podobu čechovovského světa, hokejisté v bílém posedávají kolem samovaru, pijí vodku a propadají chandře stejně jako tři sestry Irina, Olga a Máša, jinak „předzápasové prostitutky“. Ty opět touží odjet do Moskvy s tím rozdílem, že jejich frustrace pramení z toho, že si nemohou vzpomenout, jak se řekne italsky zakázané uvolnění.
Samozřejmě, že jde o nadsázku v řádu věci, ale ironická parafráze ruské klasiky je humorem už dost speciálním, nehledě na to, že použité gagy a opakovaný zpěv Kalinky příliš nefungují. A tak to, v čem spočívá síla Svobodovy inscenace, je zároveň i jejím rizikem. Místy prostě působí rozbíhavě a nedrží tvar, což je dáno i tím, že autoři vidí situace jako anekdotické skeče, které občas působí jako nastavovaná kaše. V komorním prostředí by to nebylo tak vidět, ale na velkém jevišti ano. Přes tyto výhrady je Jaromír Jágr, Kladeňák přece jen víc než kabaret na dané téma a jako sarkastický obraz současnosti obstojí.
HODNOCENÍ LN *** Petr Kolečko/Tomáš Svoboda: Jaromír Jágr, Kladeňák
Režie: Tomáš Svoboda Scéna Jaroslav Bönisch Kostýmy: Ivana Brádková SD Kladno premiéra 9. 10.
