rozhovor aleny plavcové
Dnes, 27. září, jsem potkal svého tatínka. Dal mi 17,75 Kčs...“ čteme zápis dětským písmem v rodinném albu jednoho z nejlepších hokejistů světa Jiřího Šlégra (38). Mince nevalné totalitní kvality se v přiloženém igelitovém pytlíku už trošku zelenají. Olympijský vítěz, mistr světa a vítěz Stanley Cupu Jiří Šlégr měl tatínky dva. Jeho biologickým otcem je slavný hokejista Jiří Bubla. Nerad o něm mluví, ačkoli mu nepochybně vděčí za robustní tělesnou konstituci. Zato na svého druhého tatínka, Šlégra, jehož příjmení si vydupal v jedenácti letech („maminka se znovu provdala, narodila se sestra a já jediný se jmenoval jinak“), nedá dopustit. Na stadionu Ivana Hlinky (to byl, mimochodem, jeho další „otec“) v Litvínově sedíme právě na té pohovce, kde se hokejový tvrďák s 664 zápasy v NHL před pár lety osudově seznámil s Jiřím Paroubkem. Výsledkem čehož je, že se teď objevil na druhém místě kandidátky ČSSD v Ústeckém kraji, hned za svým lídrem. K mému překvapení mi stokilový zadák řečený Guma (to ví po Naganu každý), jemuž lezou bicepsy z trička jak Bivojovi, už teď předvádí ty jazykové piruetky politiků, jež sportovci obvykle nepoužívají: „Vnímám to...“, „pojmenuju to...“, taky už chce „věci někam posouvat“. A čas od času si s obtížemi přehazuje nohu přes nohu, jak má osvalená stehna. Jak se, proboha, chce s tímhle vejít do nepohodlné poslanecké lavice?
* Ivan Hlinka říkal, že si na vás musí sehnat laso, jak jste lítal, neposeděl. Nebude to utrpení, vydržet dlouhé hodiny v poslanecké lavici?
Ještě jsem teda neseděl na schůzi, která trvá víc než osm hodin. Ale tady v Litvínově působím v zastupitelstvu a v Radě města, absolvoval jsem spoustu schůzí. Ono to bude asi jako s hokejem. Tam kolikrát tréninky byly taky hodně tvrdý, myslel jsem si, že to nezvládnu. A zvládl jsem.
* Myslíte, že i sezení se dá natrénovat?
Tak ono člověku nic jinýho nezbývá, jestliže je to jeho zaměstnání.
* Když říkáte, že to bude jako s hokejem, napadá mě výrok expremiéra Topolánka, totiž že „politika je jako hokejová šatna: je tam binec, hluk a smrad“...
Já bych to takhle nesrovnával. Jestli je v kabině smrad... No tak určitě tam bude nějakej ten zápach, protože ta výstroj je prostě zpocená. Já bych to srovnával jinak. V hokeji jako v politice musíte mít cíle, zodpovědnost, vůli jít za tím svým...
* ... a ostré lokty.
Jo, to taky. V něčem to podobné je.
* Mimochodem, co vám řekla žena, když jste jí oznámil, že budete kandidovat na poslance?
Ona by hlavně chtěla, abych už konečně skončil s hokejem a abych už byl taky někdy doma. „A teď už jako nebudeš doma vůbec?“ řekla. Nadšená nebyla, ale respektuje to.
* A že jste dal ČSSD půl milionu, to vám taky schválila?
A tak tady to já s paní neřeším. Celý život jsem ty peníze vydělával já a ne paní. My to máme rozdělený tak, že prostě paní je žena v domácnosti celý život a takovýhle věci já s ní nepotřebuju řešit.
* Co vlastně vede jednoho z nejlepších hokejistů k rozhodnutí stát se politikem? Peníze asi ne – vy přece musíte mít z NHL vyděláno na slušný životní standard do konce života.
To právě spousta lidí řeší a čtu to i na internetu, proč že se tam cpu, o co mi vlastně jde, jestli o poslaneckej plat... Jenže například zrovna včera jsem čet’ článek o tom, že sport státu přináší víc peněz, než se do něj dává. Což spousta lidí ani neví. A já bych se chtěl i v politice věnovat sportu. Například za poslední léta nám ubývají medaile, ubývají mládežnický výsledky. Někde se něco zanedbalo. Vidím to i tady u nás v Litvínově. Spousta rodičů své dítě nedá třeba na ten hokej, protože na to nemají. Takže bych chtěl vytvořit nějaké fondy a takové věci, aby se třeba hokejová výzbroj mohla dětem dávat zadarmo. A chci se věnovat tomu sportu i v rámci prevence kriminality. Dneska rodič dítěti řekne: „Dobrý, tak seď u počítače, tady se ti nic nestane a nic to nestojí.“ A ono to je špatně. Začínají nám děti tloustnout, na tom počítači vymýšlejí různý věci, přijdou drogy, alkohol – a už máme průser. Tak proč to neřešit tím sportem, podchytit talentovaný děti? Nebo třeba lékařské prohlídky sportovní. Jako děti jsme každého půl roku chodili na kontroly, se srdíčkem, s dechem. Dneska to už není. A za poslední rok nám zemřelo 16 sportovců!
* Když jsme u zdraví, jak na tom dneska jste vy? V únoru vás odnesli přímo z ledu, mluvilo se o ochrnutí.
Ten první moment, když vám najednou vypne celý tělo, jsem si to myslel taky, že můžu být ochrnutý. Já mám už dlouho problémy se zády a doktoři říkali, ať si nehraju. Takže jsem se nejdřív fakt lek’. Až pak pan primář v krajské nemocnici v Ústí mi řek’, že tam žádné známky ochrnutí naštěstí nebyly. Což mě přilákalo zpátky na led. Teď se snažím připravovat se na novou sezonu, zkusím ještě trochu hrát.
* Takže s hokejem jste si definitivní sbohem ještě neřekli?
Víte, hokejista se nechce jen tak rozloučit. Vnitřně se s tím peru. Momentálně mě to nebolí, jenže nejsem v plné zátěži. Já mám v páteři už z dřívějška štěp od dárce, dva obratle spojené titanem, jsou tam hřeby. Nemělo by se to hnout. Teď jsem si dal pozor, abych to správně pojmenoval, protože jsem jednou někde řek’, že mám v páteři štěp z mrtvoly, a musel se omlouvat. Člověk se tím dneska už musí trošičku zaobírat, hlídat si, co řekne.
* Taky prý máte astma. Neměl jste s ním problém při hokeji?
Na stadionu je vlhké prostředí, to mi dělá spíš dobře. Vzpomínám, že když jsem kdysi v noci dostal první záchvat a vůbec nevěděl, co to je, jen jsem nemoh’ dejchat, tak mě napadlo strčit hlavu do mrazáku. A z toho vlhkýho vzduchu se mi ulevilo. Problém je v tom, že si občas v noci potřebuju fouknout – a to vlastně nesmím, to je jako doping.
* Vy musíte mít tělo dost zhuntované. Na kolik se cítíte po ránu?
Teď jsem si zrovna přivez’ z Kanady knížku, kde jsou dobré hlášky hokejistů. Například: V hlavě se cítím na osmnáct, ve skutečnosti je mi třicet osm, ale tělo mám jako šestašedesátiletej. A to teda sedí. Člověk by chtěl zápasit s těma dvacetiletýma klukama, ale jeho tělo je už ve skutečnosti úplně jinde. Ten mladej kluk vám chce utéct, vy ho honíte – a kolikrát to už prostě nejde.
* Nepomáhá ani polárium, které provozujete? A co to vlastně je?
To je léčba chladem. Vypadá to jako sauna, akorát že v sauně máte teplo, a tady je minus sto čtyřicet. Vy tam vlezete a vaše tělo se brání, takže se mu zatáhnou cévy, žíly, prostě všechno se to zatáhne. Zůstanete tam nějaký dvě tři minuty. A když vylezete ven, tak se to naopak rychle všechno roztáhne, začne vám rychleji proudit krev. A když máte artrózu, astma, lupénku, ekzémy, tak protože vlastně ta krev je výživa, dostane se vám i do těch míst, kam normálně ne. Byli tam lidi, co si nesáhli na rameno – a dneska se škrábou na lopatce. Měli jsme tam osmdesátiletou babičku, nesli ji do té komory na židli...
* ... a odskotačila jako mladice...
... ona měla takovou tu nemoc, jak máte ruce i nohy takhle na stranu. (předvádí to) Říkala: „Chlapče, mně to ty ruce asi nenarovná, ale já odsaď odcházím a cejtím se tak svěží.“ Mám to dva roky, a kdyby to nefungovalo, už bych to asi zavřel.
* Vraťme se k politice. Je překvapivé, že nejste příznivec pravice, jako třeba váš kamarád Jaromír Jágr. Bavili jste se spolu o tom?
Jasně, my se potkali a on povídá: „Pročs’ mi to udělal, panebože, to přece nejde!“ Ale proč by to nešlo? To přece neznamená, že když jsme spolu hráli, měli jsme spolu vztah, že by nám to, že jsme se dali každej jinou politickou cestou, mělo nabourat kamarádství. Já si myslím, že i někteří členové ODS i ČSSD se umí domluvit. O tom to je. Já si ale myslím, že Jarda k tý politice netíhne tak jako já, on se někde vyfotí, ale jinak se věnuje jen sportu. Ale mě prostě politika baví. Já chci ty věci posouvat někam. A když se vyfotím na billboard, tím nic nikam neposunu. Lidi se na to většinou koukaj tak: Hokejista, má peníze, bude chtít podnikat, měl by tíhnout k pravici. No jo, ale on ten hokejista taky vždycky nebyl ten špičkovej hokejista s tím špičkovým životem!
* Chcete říct, že jste měl chudé dětství, které ve vás vypěstovalo sociální cítění?
Za komunismu jsme na tom byli všichni víceméně tak nějak stejně. Já jsem synem slavného hokejisty Jiřího Bubly a ten, když mi byly dva roky, od nás odešel. Takže já vyrůstal jen s maminkou. Všichni si mysleli, že se topíme v penězích, ale ono to tak nebylo. Když mi maminka chtěla koupit brusle, tak si na ně musela půjčit. A když pobrala výplatu, šla koupit čtyřicet deka šunky, ale na konci měsíce jsme jedli už jen chleba se sádlem. Neznal jsem dovolenou, neznal jsem žít na vysoký noze. Všechno mělo svou posloupnost. Bez tohohle města, bez tohohle hokejovýho klubu, bez těch lidí, co tu byli, bych se v životě nedostal, kam jsem se dostal. Nevydělal bych si ty peníze a nežil si tím životem, kterým si dneska žiju. A já mám prostě pocit, že bych za to měl něco přinést zpátky.
* Mezi sportem a politikou je ale jeden rozdíl: V politice neplatí fair play.
Já nevidím důvod, proč by se třeba v tom resortu sportu, kde bych chtěl působit, nemohlo hrát fér. Tak tam máme nějakej balíček, kterej budeme muset přerozdělit, a teď už si musíme rozmyslet, kam ho přerozdělíme. A pokavaď v tom budeme hledat, že támhleto uděláme pro kamaráda, no tak to je špatně. My to chceme dělat pro nás, jako pro republiku, abychom se zlepšili všichni. Nebo to nemá smysl dělat. A o tomhlectom to je.
* Čtete noviny? Respekt nedávno psal, že za pádem vlády stál nevyslyšený lobbistický tlak na prolomení limitů těžby právě v kraji, za který chcete kandidovat. A že premiér Fischer už o možnosti prolomení limitů psal starostovi Litvínova.
Ten dopis jsem i viděl. Ale já na to budu reagovat úplně jednoduše: My jsme tady v Litvínově k tomu měli nějaké referendum. Ale já bych mu nepřikládal až takovou váhu.
* Pardon – jak dopadlo?
No samozřejmě že to lidi nechtějí, že jo. Ale my se na to musíme koukat tak, že k tomu referendu přišlo zhruba 22 procent lidí. A samozřejmě ti, co přišli, většinou nechtěli, aby se prolamovaly limity. Ale ti, kteří tam nepřišli, svým způsobem dali najevo, že buď je jim to jedno, anebo že prostě chtějí práci. Dneska máme v tomhle regionu dvanáct procent nezaměstnaných. A když ty limity neprolomíme, budeme na tom hůř a hůř. Nemůže se to ale dělat násilím, Mostecká uhelná se musí s těmi lidmi v Horním Jiřetíně a v Černicích, kterých se to týká, domluvit. Oni nabízejí, že postaví nové vesnice, zaplatí jim za ty baráky, dají i něco navíc.
* Jenže Mostecké uhelné spíš než o nezaměstnané jde o zisk. Pod krajem, za který kandidujete, leží uhlí za stamiliardy.
To se teď koukáme z pohledu podnikatele. Samozřejmě. Ale pokavaď ty peníze vydělá, tak je musí umět i rozdat. Musí umět to těm občanům dát, udělat jim takové podmínky, aby se jim tady dobře žilo.
* Vy znáte nějakého podnikatele, který rozdává své vydělané peníze?
No pokavaď ty lidi na to přistoupí, musí mít od podnikatele nějaké slušné podmínky. To je o jednání.
* Vám nevadí další devastace krajiny? Další znečištění ovzduší?
Určitě vadí. Já mám rád přírodu strašně. Ale když dneska vidíte, jak se dělají rekultivace, to už není jako dřív. Taky jsme v EU, tak musíme dodržovat její normy. Stejnak se tu těží, a když se podíváte na tu přírodu tady, tak to je úplně v pohodě.
* Zpěvák Martin Maxa otevřeně mluví o litvínovské mafii, která má údajně napojení na místní radnici. Serveru Aktuálně.cz v dubnu řekl: „V Litvínově vládne atmosféra strachu, která by se dala krájet.“ A taky že prý místopředseda ČSSD v Litvínově Kamil Havelka je hlavou té mafie. Co vy o tom víte?
(rozesměje se) Tak já teda nemám pocit strachu v Litvínově. Tyhle fámy proběhly i různými pořady v televizi. Já vím jen to, že pan Maxa tady měl problémy v podnikání. Já sedím na městě a nemám pocit, že by mě tam někdo řídil. Já o žádný mafii nevím. Vím, že pan Havelka v litvínovským hokeji pracuje s mládeží. A přece bychom si tu nedrželi člověka, kterej je nějaká mafie.
* A co článek o teplickém podnikateli, který platil výkupné 15 policistům z místní hospodářské kriminálky, mimo jiné bratrovi exministra Aleše Řebíčka? Za Teplice budete kandidovat do sněmovny.
Teď, před dvaceti minutami, jsem to zrovna čet’. Jsem z toho především překvapenej, že policisti brali peníze. Je to rozhodně smutná kauza, ale abych k tomu konkrétně něco řek’... já o tom nic nevím.
* A není propojení nekalého byznysu s policií a politiky typickým znakem mafiánských praktik?
To v každým případě. Ale já nevím, kdo v tom figuroval, asi je to v nějakém procesu vyšetřování. A já jsem nezaznamenal, že by v tom byla namočená litvínovská radnice. To, co jsem pochopil, je, že jde o teplickou policii a o teplického podnikatele. Nic víc nevím. A že tam byl bratr exministra, to je smutný. Jenže to ještě neznamená, že pan exministr s tím má něco společného.
* Martin Maxa taky říkal, že vy jste vždycky byl „slušný člověk“, ale že zřejmě vůbec nevíte, „která bije“. Přeloženo, že jste naivní. Nemáte strach, že si vás ti místní matadoři namažou na chleba?
Mě teda mrzí, že si to Martin Maxa takhle myslí. Já naivní nejsem. Já věci vnímám, myslím si, že vím, jak se věci mají. I když je pravdou, že jsem tady léta nežil a pořád ještě se učím. Jsem třetí rok v zastupitelstvu a prakticky jsem tam toho moc neřek’, protože si nechci z větru něco vymýšlet. Zatím sleduju, co a jak, a dělám si z toho obrázky. Když budu konkrétně vědět, že je někde něco špatně, tak to pojmenuju.
* Ztratil jste kvůli svému příklonu k ČSSD nějakého kamaráda?
Hodně, protože většina z hokejistů tíhne k pravici. Chtějí v budoucnu podnikat, a když slyší, že sociální demokracie chce zavést větší daně pro bohatý, tak se jich to bude týkat. Ale na druhou stranu, spousta z nás hrála v té Americe a platili jsme až 50 procent daně! A neměli jsme s tím problémy, pořád nám zbylo desetkrát víc, než bral průměrný člověk. Tak proč s tím máme problém tady? Já samozřejmě taky budu radši platit 15 procent než 30. Ale zase nemůžu myslet jenom na sebe. To pak je právě to hnusný.
* Podle posledních průzkumů Jiřímu Paroubkovi padá popularita. A dle politologů mu ublížilo i protlačování celebrit na kandidátku.
Já si myslím, že to je kombinace několika věcí. Především se stala ta vajíčková akce, která určitě té straně neprospěla. Nejdřív to byla recese, pak se to někomu zalíbilo jako sranda. A nabalilo se to tak, že dokonce ten človíček, kterej to začal, to chtěl sám skončit, protože to už nebylo důstojný. Dobře, nesouhlasíš s někým, to je všechno v pořádku, to je demokracie. Ale proč házíš tím vajíčkem? Tak si vytvoř svoji stranu, nebo běž do nějaké jiné strany, kde to podle tebe dělají líp. A přece nebuď zlej!
* Dovedete si sám sebe představit, jak stojíte v té vajíčkové palbě?
To víte, já se k tomu dneska vyjádřím a zítra tím vajíčkem dostanu. A teď se ukaž! Já bych asi toho človíčka chyt’ za límec, teda ne že bych ho mlátil, ale vytáh’ bych ho na pódium: Tak a teď mi řekni teda tvůj názor, když já jsem dostal vajíčkem za to, že mám špatnej názor!
* Vy přece musíte být z hokeje zvyklý, že vám občas něco přistane na hlavě.
A tak já jsem v roce ‘97 dostal plechovkou do hlavy. A prázdná nebyla. Protože my hráli světovej pohár v Praze proti Švédsku a prohráli 3:0. Někdo hodil plechovkou – a už to lítalo. V té vajíčkové věci ale měla zasáhnout policie. V Americe by takovej člověk šel do vězení.
* Kde jste se vlastně s Jiřím Paroubkem seznámil?
Zrovna tady v tý místnosti, tady na tom kanapi, jak sedíte, je to asi šest let zpátky. On byl tenkrát ministr pro místní rozvoj, přijel na hokej a já jsem shodou okolností byl zraněnej, takže jsem nehrál. Tak jsme si tady povídali, především o hokeji, pak přišla řeč na politiku. A on mi vysvětlil pár věcí. Mně se na něm líbilo, že se dokáže bavit o čemkoli. Jakékoli téma jsme nastolili, o všem měl obrovskou znalost.
* Byl vám hned sympatický?
Od toho osobního setkání. On bohužel navenek působí jako diktátor, jak lidi říkají.
* Nedávno dokonce vyhrál v anketě Český papaláš.
Ono to fakt není jednoduchý, novináři na něj pořád tlačí. A potom se nemůžou divit, že má takový výraz, protože ono je to napětí. A teď si s tím jděte lehnout! Já před těmito lidmi smekám. Lídr musí působit respekt. Podívejte se třeba na Putina – jeho tvář se taky ani nehne.
* Jste dnes s Paroubkem kamarádi?
Slovo kamarádi není správný. Určitě jsme blízcí přátelé. My jdeme na večeři, stýkáme se, to ano, ale zatím je to spíš ještě na té pracovní bázi. Vyhovíme si navzájem.
* Pouštíte si ještě někdy záznam z Nagana?
Vždycky když mám hokejovou depku. To se stane, že už to člověka nebaví, že už ho všude bolí nebo mu to na ledě nejde – tak se prostě zavřu a pustím si to. A zase mi z toho přijede ta husí kůže, že se to člověku z tý malý zemičky povedlo, vidím tam Gretzkyho, jak brečí, vidím lidi na Staromáku, jak se radujou...
* A nevadilo vám, že když komentátor řekl, „takhle pálí Guma“, celý národ se dozvěděl vaši přezdívku?
Tak kdyby mi ta přezdívka vadila, tak si jí nenechám říkat, ne? Já to mám od malička. Já jsem totiž furt něco zapomínal. Výzbroj, hodinky, já taky třeba přišel do školy a neměl jsem tašku. A táta Martina Ručinskýho to už jednou nevydržel a povídá: „Ty jsi vopravdu guma...“ No a už mi to zůstalo.
***
V hlavě se cítím na osmnáct, ve skutečnosti je mi třicet osm, ale tělo mám jako šestašedesátiletej ”
O autorovi| Alena Plavcová alena.plavcova@lidovky.cz
