Když hodnotíme hudební nastudování těchto přenosů, pohybujeme se ve výlučné kategorii. Orchestr MET je unikátní hodinový strojek a seřídit si podle něj naše hodinky ještě potrvá; zdá se být až jedno, kdo ho natahuje, pokud to nekazí. Mladý temperamentní Kanaďan Yannick Nezet-Séguin se šance svého debutu v MET plně chopil, až se jeho vystupování zdálo být ovlivněno marketingovým povědomím o všude přítomných kamerách. Režisér Richard Eyre vnášel do inscenace svou televizní a činoherní zkušenost: stvořil velkolepou, detailně vypracovanou podívanou se dvěma oblouky kašírovaných stěn kolosea pohybujících se na točně, ale ve výsledku z Carmen nic přelomového nevykutal. Těžko dovodit důvody posunu o sto let dopředu v jinak tradičně koncipované inscenaci. Snad pro takové efekty, jako jsou paparazziovský fotograf nebo pašeráci, kteří šermovali zapalovači nad alkoholem politou holou hlavou šťouravého důstojníka? Uzavírání „pokrevního bratrství“ mezi donem Josém a vůdcem pašeráků jako z Vinnetoua tupým ostřím v detailním záběru překonalo i sentimentální výstřelky v jiných inscenacích, A voyeury v kině dozajista dráždilo, zda Carmen z róby, kterou si snad pořídí až v romském nebi, při válení po zemi nevyklouzne ňadro.
Krásná ale příliš dokonalá Carmen Eliny Garanči MET si pečlivě hlídá a pěstuje značku kvality zpěváků: v této „třídě“, v níž je naplnění požadavků role profesionální samozřejmostí, hodnocení do značné míry záleží na osobní zkušenosti, vkusu, ba i momentálním nastavení každého diváka. V ústřední dvojici Carmen - don José se tentokrát zúročily praxe a osobnostní typ Roberta Alagni. Na rozdíl od roztouženého mladíčka Romea mu role dosud nepoznanou vášní zaskočeného vojáčka sedla a pěvecky byl brilantní. Lotyška Elina Garanča je ve svém zpěvu, herectví i kráse vzorová, na smyslnou mrchu Carmen až příliš dokonalá. Živočišnou divokost a vášeň režijní nápad s vyplazováním jazýčku jako v erotickém slaďáku nenahradí. V roli Escamilla si zachoval chladnou hlavu i báječně znělý jadrný baryton Teddyho Tahua Rhodese, který se o příležitosti záskoku údajně dozvěděl pár hodin před představením. V případě Barbary Frittoli bylo znát, že to už je deset let, kdy jako Micaela v MET zazářila.
Bude to znít provokativně, ale při záslužném úsilí zprostředkovat operu planetárním masám je po Carmen čím dál zřetelnější, že se projekt MET in HD potýká s obecným jevem současného mediálního světa. Jakmile totiž v soutěži s komerčními projekty začne klesat náklad nebo sledovanost, uchylují se všichni k bulvarizaci a určitému druhu voyeurismu.
Od počátku projektu visela ve vzduchu otázka, jak „kamerování“ ovlivní „divadlo“. Po Carmen to vypadá, že „kamery“ začínají divadlo vytlačovat a glajchšaltují operní inscenace do jednotlivých dílů jakési nekončící telenovely, bez zábran využívající metody bulváru.
A nabízí se kacířská myšlenka, zda by lépe než složitá režie přenosu neposloužila jedna kamera v desáté řadě. Kdo se bez detailů neobejde, nechť si vezme kukátko. Výzva moderátorky Renée Flemingové „a teď si už můžete vytáhnout popcorn“ byla - i když nechtěně - zvlášť výstižná.
George Bizet: Carmen
Dirigent: Yannick Nezet-Séguin Režie: Richard Eyre Metropolitní opera HD Live, 16. 1.
