Musíš mít setsakra štěstí, starý parde, abys to při svým stylu vůbec všechno jakž takž přežil aspoň někde trochu v teple, aby ti zbylo na laciný pohřeb, abys zůstal aspoň trochu k použití a neskončil jsi jako úplný, podělaný sráč. A je to všechno nakonec finále tvý „závratný kariéry“... Takhle sám k sobě mluví Jiří Pavel, který dostal od sudiček do vínku mnoho talentu, hodně fantazie, plno odvahy a také silnou rodinnou zátěž. To, že se přiměl psát povídky, a dokonce jich nasbíral už na třetí knížku, je důkaz vůle až nadlidské, na druhou stranu sám připouští, že psaní je mu v těžkých obdobích nemoci útočištěm.
Syn slavného otce, novináře a spisovatele Oty Pavla, s nímž jej celý život srovnávají, sám sebe nazývá „malým pisálkem“ a píše o sobě s velkým nadhledem: „Nezdárný synek, nepovedená kopie našeho tatínka, věčný otisk v předem prohrané válce, neuskutečněný příslib – jen jakýs takýs pokus...“ V lehce psaných povídkách, jež opět vydalo nakladatelství Slávka Kopecká, se Pavel vrací do období bohatýrských, leč zničujících alkoholickoerotických tahů, připomíná si (zřejmě pro vlastní duševní terapii) staré kamarády, zážitky z manželství i z blázince, vykresluje osobnosti, které jej určovaly v dobrém i v tom horším. Bez obalu píše o svých selháních – ne bolestínsky ani zoufale. Ale ani to nepřehání s humorem. Protože život rozhodně nemá lehký. Někdy s trochou sentimentu vzpomíná na maminku, která vydržela všechny útrapy s nemocným otcem i synem, aby nakonec rovněž podlehla duševní chorobě (poté, co si probodl tělo kuchyňským nožem, uvítala ho: „Ahoj, Harakiri“). S mrazivou věcností své zpovědi umí uzavřít: „Podělal jsem si zdraví. Podělal jsem si téměř celý svůj život.“
