Bylo ospalé off-line středeční ráno, předposlední den v roce, a nic nenasvědčovalo nějakým zprávám, natož špatným. U poledního kafe přišel šok: „Ahoj. Mám pro tebe dvě špatné zprávy. Zemřel Rowland S. Howard. (...) Měl u nás v dubnu hrát.“ Ne že bych byla s Howardem nějaká velká kamarádka; jeho sólové desky jsem ostatně objevila až letos. Ale Birthday Party zná a má rád každý, ne?
Naprosto nepochopitelně jsem si pustila Songs for Drella, dvacet let starou nahrávku Lou Reeda a Johna Calea, na které se tehdy už bývalí členové Velvet Underground loučí s Andym Warholem. U poslední písničky Hello It’s Me jsem se konečně rozbrečela: „Hello it’s me, that was a great gallery show/ Your cow wallpaper and your floating silver pillows/ I wish I paid more attention when they laughed at you/ Hello it’s me...“
Kromě lítosti, že jsem „Rowiemu“ rozhodně nevěnovala tolik pozornosti, kolik by si zasloužil, když ještě žil, jsem zcela z cesty – jak už to v emocionálně vypjatých chvílích bývá – přemýšlela nad tím, jestli by třeba Nick Cave a Mick Harvey nedokázali udělat pro svého kamaráda něco podobně kouzelného.
Lou Reed + John Cale: Hello It’s Me (Songs for Drella, 1990)
