Nový kodex začal platit až o silvestrovské půlnoci, a soudci tak nemohli „rozkazy“ k propuštění rozeslat věznicím předem. Na „malou amnestii“ se ale připravovaly dlouhé týdny. Soudci projížděli spisy a dopředu psali usnesení o propuštění. „Publikovat usnesení, to znamená jakoby ho vydat, se mohlo až 1. ledna. Jestli to ale mám v počítači už třeba od listopadu, nebo ne, je přece zanedbatelná drobnost,“ říká pražský soudce Libor Vávra.
Doručování listin do věznic řešily soudy různě. Pražské obvodní soudy odeslaly všechna usnesení na Městský soud v Praze, kam si pro ně z věznic přijeli kurýři. Odjinud ale usnesení chodila i faxem či e-mailem. „Od rána jsme je dostávali faxem. Úplně prvního člověka jsme propustili v osm ráno,“ řekla LN mluvčí příbramské věznice Jana Havelková. Kurýr z Prahy přijel krátce před jednou odpoledne, a hlavní vlna propouštění tak přišla pár hodin poté.
Faxu či e-mailu důvěřovaly například jihomoravské soudy. „Je tam i metoda ověřování, kdy věznice zpětně kontaktují soud, aby si potvrdily správnost příkazu a nepropustily někoho na základě podvrženého dokumentu,“ vysvětlil postup soudce brněnského krajského soudu Aleš Flídr. Zbrusu nových datových schránek se soudy na jižní Moravě podle Flídra naopak bály. „Datové schránky nejsou ještě ideální, některé věznice s nimi nemají zkušenost,“ dodal.
Ne všichni vězni se musejí propuštění rychle dočkat. Proti usnesení o propuštění se může odvolat žalobce a rozhodnout pak musí druhoinstanční soud.
