Alenka za zrcadlem erotiky

Nemůžete zjistit, jakou roli hraje v kultuře sexualita, dokud neosaháte její hranice. Pornografie se obvykle na hranicích pohybuje. Jedná se o hranice vkusu, hranice zákona, hranice morálky. Nejúspěšnější současný komiksový scenárista Alan Moore se pokusil tyto hranice prozkoumat svým nejnovějším grafickým románem Ztracené dívky.

K ruce si přizval komiksovou autorku a výtvarnici Melindu Gebbieovou, která horkému tématu vtiskla fauvistickou barevnost a pastelkovou něhu. Na třísetstránkovém díle pracovala tato dvojice šestnáct let. Dílo bylo korunováno společnou svatbou v roce 2007.
Dorotka, Wendy a Alenka Nádherně vypravenou knihu vydalo renomované nakladatelství Argo, v jehož edičním plánu se takto mezi dvanácti sty vydanými tituly zřejmě poprvé objevila čirá pornografie.

Je ale pornografie to pravé slovo?
Sám Moore se tomuto termínu nebrání, naopak ho v rozhovorech používá s labužnickým potěšením. „Jedním z důvodů, proč jsme Ztracené dívky udělali, byla snaha vytvořit takovou pornografii, která přesáhne vše, co jste za pornografii dosud považovali,“ řekl Moore, „pornografii umělecky a literárně tak náročnou, že vás to zbaví potřeby stydět se při jejím čtení.“

Spisovatel Moorova kalibru by se nespokojil jen s krásně malovanými hanbatými obrázky. Sahá hluboko do minulosti a pokouší se pátrat po tom, co formuje sexualitu jednotlivce i kultury jako takové. Oněmi Ztracenými dívkami z titulu jsou tři ženy - Dorotka, Wendy a Alenka. Jak už jména napovědí, jedná se o hrdinky kultovních dětských knih Čaroděj ze země Oz, Petr Pan a Alenka v říši divů. Dívky v sobě naleznou erotické zalíbení a jako formu předehry si na střídačku vyprávějí své zážitky spojené se sexuálním zráním.

V podstatě převyprávějí děj všech tří knih, ale přeložený do nevázaného erotického kontextu. Rozkoš je tu úzce spojená s traumatem. Pád Alenky do králičí díry je alegorií morálního pádu dívky zneužité v dětství, tornádo, které odnese Wendy do čarovné země, je nezvládnutým vírem objevené sexuality a kapitán Hook z Dorotčina příběhu je ve skutečnosti impotentní pedofil, který se bojí dospělých žen.

Ztracené dívky lze chápat dvěma způsoby
Buď jako náznak toho, že veškerá dětská literatura je ve své podstatě erotická. Faktem je, že Lewis Carroll měl velmi vřelý vztah k malým holčičkám a z náklonnosti k dětem byl podezírán i autor Petra Pana. Frank L. Baum, autor Čaroděje ze země Oz, však byl vcelku příkladným otcem a úspěšným podnikatelem.

Druhý způsob výkladu knihy je ten, že dívky nacházejí útěchu před sexuálními traumaty v dětské literatuře, do jejíchž srozumitelných osnov si své zážitky převádějí.

Dětská literatura jako ochrana
Že jsou Ztracené dívky manifestem libertinské sexuality, k níž není potřeba lásky, je zřejmé. Moore se dokonce neobává ani erotických scén s nedospělými dětmi, ačkoliv dobře ví, že v tomto směru se pohybuje na hraně. Jedna z postav knihy to obhajuje tvrzením, že se přece jedná o fikce: „Fikce a fakta: rozlišovat mezi nimi nedokážou jen šílenci a soudci.“

Melinda Gebbieová kreslila každé políčko několik dní a pokusila se s různou mírou úspěšnosti napodobovat styly různých výtvarníků z přelomu 19. a 20. století. Egon Schiele se jí docela vydařil, naopak pokus o Alfonse Muchu je tristní.

Přes všechny literární kvality Ztracených dívek i přes náročné a místy originální grafické vyjádření je třeba poznamenat, že kniha začne být v druhé polovině trochu zdlouhavá. Veškerý děj se totiž skutečně točí pouze kolem nejrůznějších způsobů ukájení a i v tomto ohledu platí, že všeho moc škodí. Její kvality jakožto kvalitní pornografie jsou však nepopiratelné -užitná hodnota tak předstihuje hodnotu uměleckou.

HODNOCENÍ LN **** Alan Moore - Melinda Gebbieová: Ztracené dívky
Přeložil Viktor Janiš Argo, Praha 2008. 325 stran