Arabský emír popisuje krvavou srážku dvou kultur.
Usáma se narodil dva roky před vyhlášením první křížové výpravy papežem Urbanem v Clermontu. Dospíval na bitevních polích, jako spolubojovník vojevůdce Saladína uvítal džihád, svatou válku, a jako stařec zemřel rok po rozdrcení křižácké moci v bitvě u Hattínu v roce 1187.
Napsal asi deset knih, mnohé se nedochovaly. „Kniha zkušeností“ je považována za ojedinělé mistrovské dílo, vylíčené pády a vrcholy existence jsou čtivým zrcadlem pomíjivosti lidského snažení a sugestivně popsané bitvy, všechny ty usekané paže, hlavy na kopích, ržání koní a zběsilá statečnost dávných hrdinů posilovaly syny Prorokovy ve válkách proti nevěřícím po celá staletí – Usáma je jméno dávané chlapcům, ze kterých se mají stát bojovníci.
Džihád a básně Svého prvního muže zabil budoucí politik a spisovatel jako desetiletý na rodném hradě Šejzár, oné „kosti v hrdle křižáckých armád“. Poté prošel nesčetnými taženími, souboji, a spiknutími, která mu někdy přinesla život na výsluní, jindy ho srazila na práh smrti. Latinské rytíře často probodával a srážel z koní, jindy před nimi prchal, někdy ve svém líčení snad maličko přehání („dostal jsem padesát ran mečem“).
V období klidu zbraní se s Franky přátelil, vždy jimi však pohrdal. Považoval je za nečestné. Nešlo mu o porušování smluv, pobíjení zajatců či jiná provinění. Podle válečnického kodexu jeho vrstvy teprve čest vytvářela z člověka pravého válečníka a čest mít Frankové nemohli, nežárlili totiž dostatečně na své ženy. Příhody, ze kterých to Munkinz vyvozuje, patří k těm nejbarvitějším a v pikantnosti leckdy předstihují renesanční Dekameron. Vojenské tábory a hrady muslimské šlechty nebyly žádná střediska fanatiků Al Kajdy. Boje střídaly hostiny, básnická klání či zábavné lovy. Usáma měl nejvíce v oblibě lov lvů, neboť je to prý „nebezpečné a vzrušující“. Vrhal se i do nejrůznějších dvorských pletich. Tvrdý voják i uhlazený dvořan dokázal psát lehkovážně a s humorem. Víra v Proroka byla ovšem samozřejmostí. Každá kapitolka pamětí končí zvoláním Alláh proklej! či Alláh buď milostiv!, dle stupně autorovy náklonnosti k hrdinům či hrdinkám.
„Kniha zkušeností“ je Munkinzovo opus magnum. Z jeho děl se zachovala ještě „Kniha o holi“, seznam slavných holí, počínaje holí Mojžíšovou a konče holí – Usámovou. „Kniha sídlišť a příbytků“ je tesklivý poetický deník vyděděnce, do „Knihy snů“ sám sbíral materiál.
Mezi zabíjením nevěřících a ovšem také věřících, pokud to bylo politický výhodné, Usáma vytrvale četl a psal, studoval Korán a poezii, zajímal se o astronomii, vyznal se i v kultuře nepřátelských Franků. Epizody, ve kterých líčí, jak vykupuje neznámé zajatce, či na poušti chrání ženu z beduínského kmene, živícího se zdechlinami, tedy tu poslední z posledních a šlechetně jí navrací uloupené „hýkavce, štěkavce a drahokam“, vyznívají jak biblická exempla. První část knihy obsahuje dospívání a mužný věk, kdy byla smrt na bitevním poli běžným a zároveň posvátným údělem rytíře. V živých obrazech tu defilují Usámovi druzi i rivalové z paláců, karavanserajů, polních ležení. Neznámí bojovníci Serenk, Džuma, pouštní vůdce Lalu, stejně jako vladaři islámského světa, nechybějící v žádné encyklopedii: Saladín, atabek Zenkí či emír Kara Arslan. Bezejmenní křižáci i celebrity jako „zuřivý Kristus“ Tankred či Roger, vládce Antiochie, „kopí a štít křesťanstva“. Co zbyde z mužů?
Z žen má Usáma slova uznání a obdivu pro svou matku, babičku, sestru. Pro nezahalené, a tedy necudné křesťanky jen údiv a posměch. Vedle bitev, honů, nekonečných cest pouští a jiných příhod zaznamenává osudová hromobití: trpí vyvražděním části rodiny, ztrátou majetku, který uzmuli piráti, a katastrofou nejstrašnější – hrad Šejzár, který úspěšně vzdoroval i moderní technologii čili bombardování katapulty byzantského císaře, zničilo zemětřesení a v troskách zahynul výkvět rodu Munkinzů – rytíř Usáma dožívá o samotě. Přežil všechny své vrstevníky a až kolem osmdesátky si v právě vznikající „Knize zkušeností“ postěžoval, že už to nějak není ono. Navíc, vládce Saladín k němu ochladl. Důvodem byly Usámovy neustálé pletichy a politikaření. Včas vycítil nebezpečí, mečem už sloužit nemohl, poslal ale vládci oslavné básně. Polichocený Saladín mu zajistil ochranu a dostatek, ke dvoru však už bojovníka nepustil.
A tady se kniha láme, z válečnické epopeje je stařecké lamento. Pryč jsou doby, kdy kolem sebe Usáma „šířil děs“, stáří je „temnou nocí“. „Co se to děje s muži?“ žasne stařec, posetý jizvami, když vzpomíná třeba na přítele Džaváda, mistra soubojů. „Zestárl a byl jako starý měch na vodu, neschopný odehnat krysu.“ Usáma ibn Munkinz se dožil devadesáti tří let. Těžko říci, zda ve svém posledním příbytku, už beze zbraní, jen s psacími potřebami, střežen vládcovými vojáky, tušil, že si vypisuje nesmrtelnost.
***
Usáma ibn Munkiz: Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky
(Hattín a opětovné dobytí Jeruzaléma 1187) Přeložil Rudolf Veselý, 330 stran, Academia, 2009
