Karel Kramář: charismatický snílek premiérem |
Rašín byl klíčovým politickým hráčem období budování státu, v této době značně zastínil svého stranického předsedu Karla Kramáře. Jeho cesta do Kramářova okruhu nebyla přímá, měla však svou vnitřní logiku. Alois Rašín se narodil 18. října 1867 v Nechanicích v rodině selfmademana, který se z nuzných poměrů vypracoval na úspěšného místního podnikatele a veřejného činitele. Během studií práv v Praze přilnul k pokrokářskému hnutí, stal jedním z jeho organizátorů, myšlenka renesance státoprávních a národních priorit v součinnosti se sociálně reformním uvažováním a podporou ekonomické vyspělosti mu konvenovala. Tuto životní éru završil nejen doktorátem z práv, ale také dvěma lety strávenými na samotce na Borech, kam se jako jeden ze čtyř ideových strůjců v procesu s Omladinou dostal. Později byl na to náležitě hrdý, krizová situace prověřila jeho názorovou pevnost, odvahu, odolnost a přinesla mu řadu přátelství, která nebyla narušena ani rozchodem do různých politických stran.
Na počátku 20. století se duch občas až samovolné revolty a radikalismu pro Rašína vyčerpal, toužil po zapojení do ideově podobně směřovaného, ale konstruktivně pracujícího vlivného politického uskupení. Jeho stranickým přístavem se stala liberální mladočeská strana, která při vnitřní reformě zvolila do čela Karla Kramáře, politika evropského formátu. Kramář si Rašína přivedl do svého týmu, učinil z něj hlavního ducha stranické reorganizace a modernizace. Před válkou se pak Rašín dostává i do vídeňského parlamentu.
Edvard Beneš: tvůrce „československého zázraku“ |
Rok 1914 vše změní. Jak Kramář, tak Rašín se zapojují do činnosti domácího odboje, jsou zakládajícími členy Maffie, tajného výboru, který pod vedením nejprve Edvarda Beneše, posléze Přemysla Šámala spojuje Masarykovu zahraniční akci s domácím prostředím. Proces vnitřního rozchodu s mocnářstvím u Rašína proběhl okamžitě, striktně a trvale, vše vsadil od počátku na kartu rezistence. Bezpochyby jej můžeme přiřadit k nejagilnějším a nejstatečnějším mužům domácí politiky. Zároveň byl ochoten pracovat v intencích Tomáše Garrigua Masaryka, k němuž měl do té doby celou řadu zásadních ideových výhrad. Vyšší společný cíl dosavadní animozity eliminoval. „S dr. Rašínem jsme si hned dobře porozuměli… a dohodli jsme se hned o podrobné a systematické spolupráci,“ pochvaloval si později Edvard Beneš. Rašín Masaryka respektoval, i když s ním v mnohém nesouhlasil.
V dobách opozičního působení byl Rašín tím, kdo reprezentoval státotvornou linku v Kramářově teď již národně demokratické straně. Právě spolupráce s Kramářem, a nikoli s Masarykem však Rašína málem stála život. Roku 1915 byl zatčen a souzen jako jeho nejbližší spolupracovník ve vykonstruovaném velezrádném procesu a i on měl skončit na šibenici. Rašín v této životní zkoušce obstál bez zaváhání, vnitřně posílen, přesvědčen o své pravdě. Mimořádné organizační schopnosti, vize převzetí moci bez destrukce i gloriola mučedníka jej disponovaly pro stěžejní roli v zápase o dosažení státní samostatnosti. Byl místopředsedou zastřešujícího orgánu domácí politiky Národního výboru, pracoval v tajném výboru chystajícím ekonomické, politické a personální plány pro budoucí samostatnost, spolu s agrárníkem Antonínem Švehlou řídil převrat 28. října 1918. Věděl, že náhoda přeje připraveným, a proto si předem nachystal znění prvního zákona, recepční normy, kterou se zároveň vyhlašovala samostatnost i udržovala kontinuita práva. Převrat 28. října 1918 proběhl v intencích Rašínových občanských vizí.
Autorka je historička.
