Podle arabisty Miloše Mendela je u nás kolem mešit, modliteben a náboženských organizací aktivních jen několik set českých muslimů. Tedy naprostá menšina z tuzemských více než dvaceti tisíc vyznavačů Alláha. Nicméně pozornost badatelů, novinářů i širší veřejnosti se dosud soustředila právě na takovéto muslimy, kteří se formálně organizují, svou víru pravidelně praktikují, budují náboženskou infrastrukturu (mešity, obchody s halal potravinami) a snaží se ostatní muslimy reprezentovat směrem k majoritní společnosti, médiím i vědcům.
Pozornosti novinářů i akademiků fixovaných jen na pomyslnou špičku ledovce tak dlouho unikala naprostá většina „obyčejných“ českých muslimů. Těch, kteří u nás nenápadně žijí po desetiletí, svou víru chápou jako ostatní spoluobčané jako soukromou záležitost a necítí potřebu se kvůli ní organizovat nebo dokonce veřejně angažovat.
  |
Dostat se k těmto muslimům je daleko složitější než oslovit ty sdružené kolem oficiálních mešit, neformálních modliteben či krajanských spolků. Nenápadně žijící muslimové se proto stali hrdiny až série aktuálně publikovaných výzkumů týmů kolem socioložky Evy Pavlíkové a především religionisty Daniela Topinky.
Jací tedy jsou čeští muslimové? Poznatky získané mnohaletým studiem, desítkami hloubkových rozhovorů, analýzami muslimských publikací a mnohaletými pozorováními přímo v terénu především boří dosavadní stereotypy o tom, co je islám a jaké formy sdružování muslimové preferují. Místo nekonečně omletých klišé se před námi vynořuje fascinující a mimořádně pestrý svět českých muslimů, který je zásadně odlišný nejen od západoevropských muslimů či od stereotypního mediálního obrazu islámu, ale i od dosavadních poněkud sterilních a šablonovitých učebnicových popisů muslimů z pera arabistů.
Nechte to prosím na mně
Velmi odlišně chápou víru jednotliví muslimové podle čerstvé knihy Muslimové v Česku; jejím editorem byl Daniel Topinka a vyšla v brněnském nakladatelství Barrister & Principal. Pojetí náboženství se u českých muslimů během života proměňuje a adaptuje na měnící se podmínky. Jinými slovy, neexistuje nic jako průměrný český muslim. Naopak existuje mnohost variant chápání, prožívání a praktikování islámu. Někteří muslimové nade vše vyzdvihují zkušenostní rozměr víry. Kladou důraz na svůj osobní vztah a komunikaci s Bohem. Toto vnitřní prožívání víry chápou jako soukromou až intimní záležitost, která nemusí být provázena vnějším náboženským rituálem: „Podle mě, když člověk věří v Boha, tak prostě věří. Není důležité, jestli chodí do mešity. Prostě to v sobě cítí. Já nemám potřebu se s někým dělit o svoje myšlenky a pocity týkající se náboženství.“ Tito muslimové, chápající islám jako osobní a individuální záležitost, často zdůrazňují toleranci: „Podle mě je náboženství něco mezi tebou a Bohem. Do toho já nebudu strkat nos, protože nejsem oprávněný kohokoliv soudit.“
Náboženský rituál je vedle vnitřního prožívání víry dalším rozměrem islámu, v němž se čeští muslimové vzájemně liší. A to na škále od nepraktikujících muslimů až po ty, kteří si potrpí na striktní dodržování všech rituálů. Jak se vyjádřila jedna česká konvertitka: „Já si s nima nemám o čem moc vykládat. Protože já nejsem pro ně dostatečně muslimská a zas ony jsou na mě muslimský až moc. To snad není normální, aby někdo před modlitbou řešil, zda si má smýt i make-up.“
Dává ti všechno, co chceš
Přitom upřímně prožívaná a intenzivní víra v Boha nemusí vést k důsledné náboženské praxi. A naopak důsledná praxe ještě neznamená silný osobní vztah s Bohem. Praktikující muslimové se totiž odlišují v tom, proč se rituálů účastní. Někteří zdůrazňují jejich náboženský rozměr, pro jiné jde o společenskou událost. Tak kupříkladu kolektivní páteční modlitby, která je podle islámu pro muže povinná, se v Česku reálně účastní jen menšina. Přičemž někteří při ní vyhledávají vřelost společenství, zatímco jiným jde o náboženskou povinnost. Podobně i půst o ramadánu dodržují celý měsíc jen někteří. Přičemž někomu se jedná především o způsob, jak se přiblížit Bohu. Jiného zase přitahují opulentní večeře konzumované v družné a sváteční atmosféře v kruhu krajanů či příbuzných. Jakkoliv pak islám předepisuje pravidelnou modlitbu pětkrát denně, řada muslimů to nedodržuje.
