Dnes o 40. výročí zahájení ostré normalizace Tento týden uplynulo čtyřicet let od významné události, která zasáhla do života statisíců Čechů. 19. a 26. ledna 1970 projednalo předsednictvo ústředního výboru Komunistické strany Československa návrh na výměnu legitimací KSČ. O týden později, 28. - 30. ledna, návrh schválilo zasedání ÚV KSČ. Začala jedna z nejrozsáhlejších čistek, které Češi ve dvacátém století zažili.
Normalizační čistky byly zahájeny vlastně hned po podepsání tzv. moskevských protokolů 26. srpna 1968. Ze svých funkcí byli sesazeni ministr vnitra Josef Pavel, ministr zahraničí Jiří Hájek či František Kriegel, jediný z komunistického vedení, který odmítl připojit svůj podpis pod diktát Kremlu. Po nástupu Gustáva Husáka v dubnu 1969 čistky akcelerovaly, ale stále se týkaly pouze stranického vedení a jeho aparátu. Podle Jiřího Maňáka, autora jediné podrobnější studie na toto téma, bylo do konce ledna 1970 „odejito“ 44 procent funkcionářů krajských a 39 procent okresních výborů. Ti, kdo nastoupili na jejich místa, se stali hlavními vykonavateli masové čistky zahalené do hávu výměny členských legitimací.
Na počátku čistky měla KSČ asi milion a půl členů. Nová legitimace byla upřena 327 tisícům lidí. 260 tisíc z nich bylo vyškrtnuto, 67 tisíc vyloučeno. Vyškrtnutí měli jistou šanci uchovat si svá místa, pokud nebyla řídící. Vyloučení si ani neškrtli. Pokud šlo o příslušníky inteligence, znamenalo vyloučení zpravidla přeřazení k manuální práci. Vzhledem k tomu, že většina české inteligence spojila na konci šedesátých let svůj osud s reformním komunismem, stalo se Československo po čistkách skutečně „Biafrou ducha“, jak ho trefně nazval člen ústředního výboru Komunistické strany Francie Louis Aragon.
Někteří členové normalizačního vedení, zejména Gustáv Husák a Lubomír Štrougal, prosazení masových čistek později sváděli na „dogmatiky“. Autorem dopisu ÚV KSČ, který celou věc ideologicky zaštítil, byl skutečně dogmatik Biĺak. Ale dokument s názvem „Politickoorganizační zabezpečení výměny členských průkazů“ předložil předsednictvu právě Husák. A Štrougala, jenž ve svých pamětech mluví o „masovém vylučování“ tak štítivě, najdeme v komisi, která měla vést pohovory se „soudruhy, kteří pracují v ústředních orgánech a v zahraničí“, a navíc jako šéfa „řídící skupiny“, jež vedla čistky v Praze.
Ostranické čistce v roce 1970 neexistuje žádná podrobnější literatura. Jiří Maňák vydal základní statické přehledy a chronologii, řada postižených pak ve vzpomínkách vylíčila průběh svého vyloučení.
Hlubší analýza průběhu stranických pohovorů chybí. Zdá se, že svou roli při nich hrála i protekce. Třeba takový náměstek ministra zahraničí Václav Pleskot, který 21. srpna formuloval cirkulární telegram, aby všechna velvyslanectví protestovala proti invazi, byl prověřen kladně, dál pokračoval ve své diplomatické kariéře, a v 80. letech se stal dokonce generálním ředitelem Čedoku. Vše nasvědčuje tomu, že měl v Moskvě konexe tak silné, že s ním nepohnuli ani rozzuření dogmatici.
Čistka roku 1970 ukončila řadu kariér. My dnes ale žijeme spíše s těmi, jejichž kariéru naopak zahájila. Uprázdněná místa rychle obsazovaly perspektivní mladé kádry. Na úřad předsednictva vlády se tak dostal třeba jeden mladý právník z Michalovců JUDr. Marián Čalfa.
Čistka roku 1970 ukončila řadu kariér. My dnes ale žijeme spíše s těmi, jejichž kariéru naopak zahájila.
O autorovi| Petr Zídek, redaktor Orientace
