Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Anděl nevinnosti – nebo blázen. Marguerite je životní rolí Catherine Frotové

Kultura

  6:06
Francouzský film Marguerite klame tělem, nepojednává ani o „nejslavnější falešné zpěvačce světa“, jak zní distribuční slogan, a mnohem víc než satirou a komedií je příběhem o lidské samotě, který nepostrádá groteskní prvky.

Jako anděl. Marguerite (Catherine Frotová) v pařížské opeře. foto: Larry Horricks

Režisér Xavier Giannoli se jen vzdáleně inspiroval skutečnými osudy americké miliardářky Florence Fosterové Jenkinsové, která snila o kariéře zpěvačky, ačkoliv k tomu neměla sebemenší předpoklady. Chybějící talent vyvážila penězi a svá vystoupení, jako například to v Carnegie Hall, si zaplatila.

Giannoli stvořil jinou hrdinku – bohatou a osamělou baronku Marguerite Dumontovou (Catherine Frotová), které opera supluje všechno, co jí chybí v reálném životě, hlavně city a vřelost manžela. Především ale převedl děj do dvacátých let minulého století a do francouzského prostředí. Zajímavostí je, že se snímek točil v Česku a Praha tu bez obtíží zastoupí pařížské secesní i modernistické interiéry, velmi elegantně se tu vyjímá budova i vnitřek vinohradského divadla nebo Kotěrova pražská právnická fakulta, která tu funguje jako luxusní klinika. Hlediště pařížské opery zdatně zastoupila brněnská Mahenova činohra. Výtvarné pojetí vůbec a důraz na dobovou autenticitu, a to i v detailech, patří k velkým kladům filmu. Doba tu funguje i jako melancholický, místy až surreálný prvek – což se odráží zejména v Margueritině zálibě v pózování v operních kostýmech. Věrný sluha Madelbos (Denis Mpunga), který ji tajně miluje, ji v dramatických situacích ze světových oper fotografuje a její budoár je těmito bizarními snímky zaplněn.

Žena kypící láskou a znevážená hymna

Problém je, že se režisér nedokáže rozhodnout, co vlastně chce předvést. Zda chce nabídnout sarkastický pohled na pokryteckou společnost, které hrdinčino bohatství zamyká ústa. Anebo mu jde o psychologické drama ženy, jež se chce emancipovat pomocí toho, k čemu nemá vlohy. Na soukromých večírcích, kde ubohá Marguerite zpívá, se publikum baví na její účet a nikdo neřekne, že zpívá falešně. Manžel (André Marcon), který se oženil hlavně s jejími penězi, raději prchá, zpravidla předstírá poruchu na voze nebo pobývá s milenkou. I on je nešťastník svého druhu.

Marguerite je plná lásky – pokud by mohla zpívat citem a upřímností, byla by dokonalá, bohužel nezvládne zazpívat jediný tón správně. To, jak mrzačí slavné árie z Mozarta, Bizeta či Wagnera, je přímo monstrózní a Catherine Frotová to zvládá geniálně, bezpochyby jde o její životní roli. Hned v úvodu předvede děsuplný výjev v podobě slavné koloraturní árie Královny noci z Kouzelné flétny – zní to, jako když kváká nastydlá žába. Nikdo nehne ani brvou a dva mladíci z pařížské avantgardy hned důvěřivou Marguerite přesvědčí, aby vystoupila v dadaistickém kabaretu a zazpívala tam Marseillaisu, což se promění v dokonale absurdní scénu. Hlavní hrdinka zpívá jak o život a falešně, což je částí publika chápáno jako blasfemie a v sále se strhne bitka – jen Marguerite neustává pět a oč jde, nepochopí, ani když je později kárána za to, že znevážila hymnu.

Catherine Frot v titulní roli filmu Marguerite.
Catherine Frot ve filmu Marguerite.

Jenže pak se děj začne lámat – stále víc se od satiry a ironie přesouvá do melodramatické roviny a režie vrší paradoxy a nejasnosti. Tolik laskavé a empatické Marguerite kupodivu není nic podezřelé, stále víc žije ve vlastním světě. Je to skutečně anděl nevinnosti a oběť společnosti? Nebo je to čirý blázen – i tuto možnost režie naznačuje. Hrdinka povzbuzovaná okolím se nakonec rozhodne vystoupit veřejně v pařížské opeře. Najme si operního pěvce a jeho poněkud bizarní ekipu a počne se připravovat. Její okolí prochází zázračnou proměnou –zmladého posměváčka a jeho dívky jsou rázem citliví přátelé, pěvec také nemá to srdce, aby jí nalil čistého vína.

Marguerite

Francie, Česko, Belgie 2015

Režie: Xavier Giannoli

Hrají: Catherine Frotová, André Marcon, Denis Mpunga ad.

Premiéra: 24. 9.

Když pak přijde ten očekávaný den, falešná diva stojí na jevišti v kostýmu s bílými andělskými křídly, neslyší smích publika, je v tranzu a skřehotá svou árii. Výraz její tváře je nepopsatelný, je pohlcená emocí, kterou prožívá... Nejhoršímu fiasku na poslední chvíli zabrání Margueritina indispozice v podobě chrlení krve. A šance na to, aby zvěděla pravdu o svém umění, znovu mizí. Dostane ji znovu a skončí pro ni tragicky? Nebo možná dojde vysvobození...?

Giannoliho film je hodně nejednoznačný a staví diváka do stejné pozice jako Margueritino publikum. Může se trapnosti hlavní hrdinky smát, případně pokrytecky mlčet anebo se zamyslet nad tím, co z lidí činí samota.