Příběh nymfičky, jež mate hlavu pánům v letech, Vladimir Nabokov nevyhradil pouze Lolitě, v letmých náznacích se u něj objevuje i dříve. Zřetelně, byť na necelé stránce, se dostává ke slovu v románu Dar, kde se jeden z epizodistů holedbá, že mít „chvilku“ volnou, „vystřihl“ by „román“, v němž by šlo o toto: „starý chlap -ale ještě plný síly, žáru, touhy po štěstí - se seznámí s vdovou, a ta má dceru, ještě děvčátko (...), ale chodí tak, že to našince dohání k šílenství,“ a aby jí mohl být trvale nablízku, dlouho se nerozmýšlí, „a šup - ožení se s vdovou“. Zápletka téměř táž jako v Lolitě, jenomže v záměrně pokleslém balení, v rovině přiboudlé anekdoty, a nikoli výsostného uměleckého počinu, jímž Lolita přes všechny možné výhrady je.
Právě tak nesporně jím je spíše novela než román, která u nás doposud byla tu a tam připomínána pod názvem Kouzelník a nedávno se v našich knihkupectvích objevila pod romantičtějším, svému celkovému ladění adekvátnějším titulem Čaroděj. Nabokov ji napsal na podzim 1939, tedy ještě v Evropě a rusky. V zatemněné Paříži ji také přečetl skupince přátel a pokoušel se ji časopisecky i knižně uveřejnit, ale neuspěl. Zklamaný a znejistělý ji proto po příchodu do USA v polovině roku 1940 odložil (v dodatku k Lolitě dokonce tvrdí, že ji zničil). Nicméně koncem 40. let se rozpomněl na její klíčové téma a do roku 1954 je postupně v angličtině rozvinul do té míry, že konečným výsledkem byl objemný román Lolita.
Pět let poté se však ukázalo, že rukopis Čaroděje nejenže nebyl zničen, ale zřejmě se uchoval v několika ne zcela identických exemplářích. Nabokov na jeden z nich náhodou narazil a po jeho tentokrát nepředpojatém přečtení jej označil za „ukázku skvělé ruské prózy, přesné a průzračné“ a obrátil se na renomovaného amerického nakladatele s návrhem na jeho vydání v překladu do angličtiny, který by pořídil on sám spolu se synem Dmitrijem.
Nakladatel souhlasil, ale Nabokova zatím zaujaly jiné, z jeho hlediska naléhavější záměry a o věc ztratil zájem. Takže Čaroděj - přesněji: jeho překlad do angličtiny z pera Dmitrije Nabokova - byl publikován až roku 1986, tj. bezmála půl století po svém vzniku a jedenatřicet let po Lolitě. Ruský originál si musel počkat ještě déle: do roku 1991, kdy takřka simultánně vyšel alespoň časopisecky jak v USA, tak v Rusku.
Vstříc noci Koneckonců mezi prvním českým vydáním Lolity a českou premiérou Čaroděje uběhlo plných osmnáct let, a tak i my máme tendenci vnímat ho na pozadí proslulého románu. A to tím spíše, že Lolita a Čaroděj se shodují nejen v základní zápletce. Svým povahovým ustrojením i základními, značně deformovanými životními postoji a náruživostmi mají k sobě blízko i oba jejich protagonisté, i když protagonista Lolity nese (stejně jako její ostatní postavy) konkrétní jméno Humbert Humbert a jeho dosavadní život je v románě poměrně podrobně zaznamenán, kdežto hlavní aktér Čaroděje zůstává (stejně jako všichni v novele) nepojmenován a jeho minulost je načrtnuta jen rámcově.
Společné jim je i to, že se, pokud jde o sňatek s matkou nymfičky, nepřepočítali jako jejich neprozíravý předchůdce z Daru a na rozdíl od něj neprožívají „věčná muka, svědění touhy“, dané tím, že „čas letí, on stárne, ona rozkvétá“ a trvalá přítomnost matky-manželky nic nedovoluje. Jim jejich kalkul naopak vyšel: „velký černý naleštěný packard“ v Lolitě, vážná nemoc v Čaroději odklízejí překážku v podobě matky ze scény a rozdychtění pedofilové v roli řádných otčímů mají své vytoužené nevlastní dcerunky plně v moci. Rozjíždějí se za nimi do míst jejich dočasného pobytu (kam je odložily jejich poněkud krkavčí matky) a honem si je odvážejí vstříc noci, jež jim má splnit jejich dávná přání. Humbertu Humbertovi je vskutku splnila, jeho dvojníkovi v Čaroději nikoli.
Čaroděj se tedy překrývá pouze s prvním dílem Lolity, s druhým dílem nemá už nic společného. Avšak ani vůči prvnímu dílu nepředstavuje jen jeho útlejší variantu. Už proto ne, že s výjimkou dvoustránkového vstupního monologu nebyl vložen do úst fiktivní postavě příběhu. Volba přímého autorského vyprávění mimo jiné znamená, že v Čaroději na rozdíl od Lolity nejde o sebeobhajobnou a sebeobžalobnou zpověď sebestředného protagonisty, ale že sám autor na něj prozrazuje i věci, ke kterým on by se nepřiznal, eventuálně kterých si není vědom. Například s nemilosrdnou názorností předvádí chladnou až cynickou účelovost jeho „rozbředlého manželství“ s „tou osobou“ (jak v duchu nazývá svou manželku) včetně travičských úvah hned první večer po uzavření sňatku. Anebo - tentokrát ani ne tak s odsudkem jako s ironickým nadhledem - sleduje nechtěnou komičnost slušně situovaného, lehce plešatícího a za normálních okolností uvážlivého čtyřicátníka, který „málem omdlévá“ při pomyšlení, že by si dvanáctiletou „tunezbednicijednu“ mohl snad někdy posadit na klín.
Bez významu není ani rozdílný rozsah obou děl - v českých vydáních sotva padesát stránek oproti tři sta čtyřiceti. Jestliže si nad Lolitou - zejména nad popisy poměrně stereotypních zastavení Humberta Lolity za jejich „velikého putování po Státech“ - člověk občas říká, že méně by asi bylo více, nad Čarodějem ho vzhledem k hutnému, plynule se odvíjejícímu ději, nevelkému počtu postav, dějišť a odboček nic takového nenapadne.
Nabokov tu na nevelké ploše účinně uplatňuje svou důraznou orientaci na „pečlivě propracované detaily“, dovede věci kolem vidět jinak, nově a zajímavěji a zároveň své neotřelé vjemy umí obdobně neotřele promítnout do jazykové sféry, vyjádřit co nejpřiléhavějšími slovy a obrazy jako: „Červenec odmetl oblaka“, „... a odložil knihu jako leklou rybu se složenými ploutvemi“ nebo „Hleděl na les, který se uvolněnými skoky neustále přibližoval od jednoho kopce ke druhému, dokud nesjel po svahu a nezakopl o silnici, kde byl spočítán a uklizen“. Žádoucí výmysl Ovšem vrcholným dokladem Nabokovova umění jsou - alespoň v rámci Čaroděje - relativně hojné a mnohdy rozsáhlé pasáže, kde se popisuje protagonistovo bezuzdně vášnivé poblouznění, jež však de facto neplatí křehkému půvabu nezletilé holčičky, ale jeho představě o ní, živí se nadějí, že se mu ji časem podaří proměnit v povolný objekt své smyslnosti a rozkoše. V tom se Čaroděj podstatně liší od nedávno česky vydaného románu Mášeňka, ale i mnoha dalších Nabokovových děl, neboť ta jsou postavena na zázraku vzkříšené paměti, na vzpomínkových evokacích, kdežto hybnou silou Čaroděje je maximální rozmach fantazie, to, že Nabokov jeho hlavní postavu vybavil schopností povýšit na úroveň reality žádoucí výmysl, neukojenou tužbu a okoušet to vše s intenzitou hluboce procítěného prožitku.
Samy prožitky, zejména ty v závěrečné, drasticky tragické kapitole, kde přerůstají v krajně problematické pseudomilostné hrátky, Nabokov zachycuje velice věrně, intimní fyziologické podrobnosti nevyjímaje, s otevřeností a autenticitou v době, kdy novela vznikala, dost výjimečnou. Zároveň to však činí s tak hlubokou vážností, s takovým stylistickým mistrovstvím a slovesnou vynalézavostí, že texty, jež nám zde nabízí, mají kvalitu miniaturních básní v próze par excellence.
Tutéž kvalitu má i český překlad. Zkušenému a víc než osvědčenému překladateli Nabokova Pavlu Dominikovi se i zde daří spolehlivě vystihovat osobitost Nabokovova rukopisu a přitom ctít ducha češtiny. Patřičně zvládá komplikovaná nabokovovská souvětí; nakolik to jde, přihlíží k zvukomalebným přednostem originálu; neváhá dotvářet a domýšlet ho tam, kde to pokládá za vhodné - např. ruské „birjuk naděval čepec“ dotahuje v souladu s českou pohádkovou tradicí na „vlk si nasazoval babiččin čepec“. A zevrubný doslov Karla Theina svou myslitelskou hloubkou, zasvěcenou znalostí a precizností formulací nejenže výrazně přesahuje běžný typ průvodního slova, ale přináší i pozoruhodný nový, obohacující pohled na Nabokova i na moderní umění.
KNIHA TÝDNE
Čaroděj
Vladimir Nabokov Přeložil Pavel Dominik. Odborná revize Kamila Chlupáčová. Doslov Karel Thein. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha a Litomyšl 2009. 74 strany.
O autorovi| JIŘÍ HONZÍK, Autor (* 1924) je rusista, literární historik, překladatel, editor a básník
