Vsobotu 6. prosince udělily město Vratislav a polský deník jménem Dziennik potřetí literární cenu střední Evropy Angelus. (Angelus Silesius byl slezský německy píšící básník a mystik ze sedmnáctého století.) Cena udělovaná jednou ročně za prozaické dílo středoevropského autora, které vyšlo polsky, obnáší sto padesát tisíc zlotých - to je něco přes milion korun. Angelus, píše se na webové stránce Vratislavi, „bezprostředně navazuje na mnohavěkou tradici Vratislavi jako města setkání a dialogu“, a přiznává se autorům, „kteří se ve svých dílech zabývají těmi nejdůležitějšími současnými tématy, ponoukají k reflexi a prohlubují vědomí o jiných kulturách“.
Slavnostní předání Angela se konalo v Hudebním divadle Capitol a byla to skutečně pozoruhodná událost. Herci a hudebníci představili ukázku z každého ze sedmi děl, která se dostala do nejužšího výběru. Moderní, střízlivé a mocně působivé představení bylo připraveno a nacvičeno pro jediné vystoupení; nutno ale dodat, že je přenášela televize. Byl to, jak poznamenal můj soused po levici, obraz střední Evropy: vynořovali se z něj duchové minulosti, chaos a běsi cloumající pochybně zakořeněnými lidmi.
Na závěr představení přišel na jeviště téměř dvoumetrový primátor Vratislavi Rafal Dutkiewicz s maličkou předsedkyní poroty Angela, ruskou básnířkou Natalií Gorbaněvskou, aby vyhlásili letošního vítěze. Stal se jím maďarský spisovatel Péter Esterházy za knihu Harmonia caelestis, podivuhodné vyprávění o autorových „tatících“, jak nazývá všechny své mužské předky, a o dobách, v nichž žili. Rozmáchlý, složitý a pronikavě chytrý obraz maďarského šlechtického rodu dává Esterházymu příležitost k úvahám o povaze dějin i o tom, co znamená být Středoevropanem. Česky kniha nevyšla - doufám, že zatím nevyšla.
Večer Angela na mne nesmírně zapůsobil: vybavila jsem si různé české ceny, při jejichž udílení je hlavní osobou vtipkující moderátor, a přišlo mi to líto. A také jsem si vzpomněla na vyprávění dvou polských kamarádů (jeden z nich je vedoucím vratislavského městského odboru kultury a právě on cenu vymyslel) o tom, jak v sedmdesátých letech spřádali sny o obnovení někdejší slávy slezského hlavního města i o návratu k jeho kořenům. Člověk bývá málokdy přítomen zhmotnění dávného snu...
Dnešní Vratislav se zrodila znovu v letech po druhé světové válce: v prosinci 1945 bylo ve městě hlášeno třiatřicet tisíc Poláků a pětkrát tolik Němců. V březnu 1947 tam žilo skoro dvě stě tisíc Poláků a sedmnáct a půl tisíce Němců - obyvatelstvo se téměř kompletně vyměnilo, a k tomu ještě do města přišel obrovský počet „repatriantů“ z dřívějších polských východních území, která po válce připadla Sovětskému svazu. Najít novou identitu, dát městu novou tvář a navázat s úplně jinými lidmi na jeho dávnou slávu nebylo snadné, zvlášť když se komunistické úřady desítky let úporně snažily vtisknout všem městům i lidem co možná stejnou podobu. A podařilo se to: dnešní Vratislav lze právem označit za hlavní město středoevropské kultury.
Večer Angela na mne nesmírně zapůsobil: vybavila jsem si různé české ceny, při jejichž udílení je hlavní osobou vtipkující moderátor, a přišlo mi to líto
