Opuštěný kluk, nebezpečná kamarádka, nevlídné sídliště a krev na sněhu ve filmu Ať vejde ten pravý. Kdo je ale ten pravý? A co to obnáší nechat ho vejít?
Snímek Tomase Alfredsona podle knihy Johna Ajvida Lindqvista má atributy hororu: umírá se v něm krutou smrtí, krev prýští z rozervaných těl a stéká do žíznícího hrdla. Spíš než o „adrenalinovou“ hrůzu z očekávání nějakého šoku v něm ale jde o tichý děs osamělého života, který se natahuje po kontaktu - lhostejno s kým. Autoři možná měli jasnější představu o stylu, jímž chtějí vyprávět, než o smyslu toho vyprávění, ale jejich dílo je nakonec o to zajímavější. Je to film, který se svým způsobem vzpírá zplošťujícímu vysvětlení, jímž ho scenárista a režisér opatřili.
Píší se osmdesátá léta minulého století, Oskarovi (Kare Hedebrant) je dvanáct, je to drobný kluk ze sídliště na kraji Stockholmu. Žije s matkou, která na něj nemá čas, občas je u táty, jenž ho vždycky rád vidí, ale láhev vidí ještě raději. Ve škole Oskara šikanují silnější spolužáci, trpně to snáší, není schopen se bránit. Hromadící se vztek si vybíjí fantazijní agresí, skutečným nožem bodá do imaginárních nepřátel, pečlivě shromažďuje výstřižky o vraždách a válkách. Je to kluk kráčející do temnoty, aniž by o tom věděl nebo vědět mohl, ještě pořád nevinný, ale ne na dlouho.
Tuhle smutnou existenci změní příchod nové sousedky Eli (Lina Leanderssonová). Je Oskarovi protikladná skoro ve všem - zatímco on je až chudokrevně bledý severský blonďák, ona je tmavá a neurčitě exotická. Na rozdíl od něj ji také zjevně nikdo do koupelny nehoní. Bránit se umí a útočit taky. I jí je dvanáct, jak říká, „už dlouho“, pohled na krev ji rozrušuje. Občas ji ochromí jakási věkovitá žízeň a z jejího těla se ozve velmi temné živočišné kručení. Její postarší opatrovatel (Per Ragnar) mezitím bloudí po okolních parcích, kde se znavenou metodičností hledá oběti k odpravení a odkrvení - a dvakrát úspěšný v tom není. Dva osamělí hrdinové se stávají čím dál bližší, vše spěje k tomu, že jejich životy budou změněny, jiné zas ukončeny.
Frustrovaní nemrtví Alfredson se snaží propojit dva světy, všední existenci na všedním místě a temnou sféru, v níž přebývají bytosti jako Eli. Nestaví na kontrastu mezi živými a nemrtvými, ukazuje životy jedněch i druhých jako sobě podobné nenaplněností a bezútěšnou osamělostí. Režisérovi i kameramanovi Hoytemu van Hoytemovi se podařilo zasadit příběh velmi přirozeně do konkrétního místa v konkrétním čase.
Těch pár nevzhledných předměstských bolků, mezi nimiž se Oskar a Eli pohybují, nepůsobí jako kulisa, před niž jsou postavy aranžovány, ale jako místo, kde se odehrává čísi život. Ne zrovna kypící a veselý - jistou vroucnost v něm projevují jenom členové partičky místních opilců. Alfredson se snaží spíš zprostředkovat emoci než šokovat diváka krvavými dějem. Klasických „lekaček“ je ve snímku docela málo, zvládnuty jsou ale dobře, až nepříjemně efektivní jsou i „zabíjecí“ scény - i ty jsou, co do popisnosti zobrazení, spíš tlumené, alespoň tedy v kontextu soudobého hororu.
Hudba Johana Söderqvista evokuje spíš smutek než drama nebo hrozbu, atmosféru melancholie posiluje i často padající sníh a to, že většina obrazů je natáčena za tmy -velmi švédské. Divákův cit pro logiku občas trpí - schopnost přijímat viděné bez dalších otázek je při sledování Ať vejde ten pravý potřebná, je také znát, že film je adaptací redukované knihy. Jakousi emocionální přesvědčivost si ale film uchovává, vedle krutých mordů v něm existuje něha a touha -znepokojivé ve své zaslepenosti.
Autoři ji ale podrývají tím, jak vlastní dílo vysvětlují. Ať vejde ten pravý je podle nich příběhem emancipace, jeho dva hrdinové nacházejí lásku, jež jim pomůže vytrhnout se bezútěšnosti vlastních životů. Takhle nahlížen se ale jejich snímek mění v jakousi morálně otupělou „emo“ pohádku, jež pro lítost nad jedněmi ignoruje krvavá provinění vůči jiným, z nichž tak dělá nutné vedlejší ztráty při cestě protagonistů ke společnému štěstí.
Naštěstí ale film takhle jednoznačně zdaleka nepůsobí. Oskarův úsměv, jímž film končí, může být úsměvem vítěze, stejně tak ale projevem nešťastníka, který za chvilkový přelud úniku ze samoty zaplatí tím, že si uzavře všechny cesty až na jedinou. Vede opět k samotě, tentokrát ještě bezútěšnější a mrazivější, zbavené znaků lidství.
***
Ať vejde ten pravý (Lat den rätte komma in)
Švédsko, 2008 Režie: Tomas Alfredson Scénář: John Ajvide Lindqvist podle vlastní knihy Hrají: Kare Hedebrant, Lina Leanderssonová, Per Ragnar a další Premiéra: 12. 11. 2009
