Icuki reaguje na bolest světa střízlivě, ale ne chladně. Sám se narodil v Koreji, kde jeho otec prošel úspěšnou kariérou. Jako dítě zažil i válečnou porážku, otcův úpadek, zkázu rodiny i masový útěk do Japonska. Otevřeně mluví o svém nevykořenitelném smutku, o vlastních selháních i pocitech bezmoci. Utrpení však neprezentuje jako osobní křivdu, ale jako hodnotu a obecnou danost lidské existence, jejíž osnovu tvoří narození, nemoc, stáří a smrt.
V úvahách o utrpení odkazuje autor na Shakespeara i Dostojevského, ale především rozvíjí myšlenky tří japonských buddhistických učitelů a reformátorů 12.-15. století, Hónena, Šinrana a Rennjoa. Ti svou hlubokou skepsí („Peklo je nevyhnutelné“) a zároveň osobní vřelostí i hlubokým soucitem („Amida Buddha trpí spolu s lidstvem“) přiblížili Buddhu -a tím i milost či ráj - těm nejprostším a nejubožejším. Díky nim buddhismus v Japonsku zlidověl.
Icuki jde v jejich stopách - a to i jako beletrista, mj. v krásné knize pro děti Rennjo (česky 2008). Nezavírá oči před zlem ve světě ani v sobě, zároveň zvažuje své reálné síly a postoje. Zdůrazňuje krajní negativní poznání „Nedá se nic dělat“ - ne jako konečnou rezignaci, ale jako neiluzivní východisko, opuštění nerealistických očekávání a jako počátek čekání.
Nač Icuki čeká? Jednoho dne se jako chlapec snažil přeplavat řeku Tedong, řeka ho však začala unášet k vlastnímu cíli. Později v dospělosti, třeba „v Sověty okupované Praze stál na Karlově mostě a hodiny s úžasem zíral do černých vod řeky Vltavy“. Tak zahlédl sounáležitost osudů či příběhů, kterou jednotlivec nemůže vždy chápat, natož řídit: „Člověk je kapkou v mohutné řece.“ Skutečnou sílu představuje řeka, ne kapka.
Icuki vnímá společný proud i v různých náboženstvích. Připomíná například Luterovu nauku o ospravedlnění z víry (kvůli odbyté redakci se v knize objevuje jako „nauka křesťanské obrany“), na níž se až před deseti lety shodly luterské církve s římskými katolíky. Bezvýhradné odevzdání se Bohu Icuki ztotožňuje s buddhistickým odevzdáním se „Jiné síle“ - Tariki. Ta je mocnější než „vlastní síly“, tolik vybičované ve společnosti, která jednostranně zdůrazňuje individuální „pozitivní“ vůli a výkon. Icuki však považuje za skutečný výkon už samo prožití každého dne. A za zázrak nebo ráj v každodenním pekle obyčejný projev lidské sympatie.
***
LITERATURA FAKTU
VYŠLO ČESKY
Tariki Hirojuki Icuki Přeložila Věra Dudmanová. Vydalo nakladatelství Pragma, Praha 2009. 186 stran.
