Newyorský černý kvartet má sice pořád valivou energii rytmického proudu, ale hiphop pro něj není sociální ventil, příležitost vymluvit se a zanadávat si. Slovo je pro něj víc hra, sen, mystika: část textů vzniká volným proudem vědomí, k tomu se loví doprovod v širokých vodách digitálních archivů, hlubinné elektroniky či rockových samplů. V britském NME Napsali, že člověk nemusí být zrovna génius, aby pochopil, proč je má tak rád Thom Yorke: "Stejně jako Radiohead i Anti-pop představuje dysfunkční variantu svého žánru, ve které obvyklé parťáctví a kolektivismus nahradil pocit odcizení."
S novým albem Fluorescent Black (na značce Big Dada) to Anti-Pop nemá snadné: když před deseti lety drtil divné zvuky pod rapperský trojhlas, byla to pionýrská záležitost. Ale impulsy odvážných, jako byli oni, dnes čím dál rychleji přebírá mainstream – a z gesta "proti proudu" se natošup stává marketingový nástroj reklamních spotů. V koncertní palbě beatů Antipopového konzorcia to ovšem nikdy nepřestalo být napínavé. Uprostřed basů a fyzického bušení si návštěvník připadá jako v boxovacím pytli, na kterém právě trénuje trojice naštvaných řečníků.
Pravda, chuť omráčit zvukem vede někdy k předávkování speciálními efekty, občas je to moc jako dolby surround v multikině, honička v digitální hře. Ale nadsázka patří k "černým" žánrům, do kterých mnohdy nahlížíme jako těžcí cizinci. Saxofonista Archie Shepp se dopustil legendárního výroku: "Pokud tomu, co děláme, chcete dál říkat jazz, pak nám rovnou můžete dál říkat negři." Mechanický žánrový přístup si nezaslouží ani dnešní hosté v Arše, kteří v zápalu boje za pravdu a surrealismus mutantsky mění, co si zamanou – od pravidel žánru po barvu svých hlasů (ještě jste si nezkoušeli přeladit hlas hračkou jménem autotune?). Newyorští avant-hiphopeři prostě umějí to, v čem je česká scéna pořád vratká: nejdřív vyhmátnout vlastní, skutečně vlastní styl, a pak dřít, dokud nemá živá koncertní verze absolutní lehkost a plný zásah – jako útok kobry.
