Převratné události začínají většinou nenápadně. V pondělí 28. října 1918 ráno by si nikdo nepomyslel, že večer bude vyhlášen samostatný československý stát. Netušili to ani čtyři vůdci Národního výboru, kteří se někdy před devátou hodinou sešli v kanceláři předsedy agrární strany Antonína Švehly na Havlíčkově náměstí. Národní socialista Jiří Stříbrný, sociální demokrat František Soukup a národní demokrat Alois Rašín se dohodli se svým hostitelem, že se dle sobotního usnesení Národního výboru pokusí převzít Obilní ústav a pak se uvidí.
Do instituce, která hrála klíčovou roli pří zásobování obyvatelstva potravinami a sídlila v Paláci Lucerna, se vydali Švehla se Soukupem. Zde si nechali předvolat ředitele Schwarze, kterému Švehla oznámil, že Obilní ústav přebírá Národní výbor, aby svolal personál. K němu pak pronesl krátký projev: „Prohlašuji vám, že správa tohoto podniku přechází z bývalé rakouské vlády na československý stát. Prohlašuji, že jste zbaveni závazku vůči rakouské vládě, a beru vás do slibu. Kdo nechce, nemusí.“ Přísahu zatím neexistujícímu státu prý složili s jednou výjimkou všichni úředníci.
Zatímco Švehla se Soukupem jednali v Lucerně, byla na vývěsce Národní politiky uveřejněna zpráva o nótě, kterou rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy upřesňoval podmínky, za kterých je monarchie ochotna uzavřít mírovou dohodu. Čtenáři si nótu mylně vyložili jako okamžitou kapitulaci Rakouska. V centru Prahy se začaly srocovat jásající davy. V této atmosféře se pak Švehla se Soukupem přesunuli do Obecního domu, kde sídlil Národní výbor. Spolu s Rašínem a Stříbrným se dohodli, že vydají zákon o zřízení samostatného státu. Starostu Sokola Josefa Scheinera pověřili, aby začal organizovat brannou moc a učinil opatření k zabrání zemského vojenského velitelství. Sami se vydali – již automobilem, který jim poskytl policejní ředitel Bienert – na Malostranské náměstí, kde sídlilo místodržitelství. Místodržitel Max Coudenhove odjel ráno do Vídně, takže deputaci přijal viceprezident, Čech Jan Kosina. Tomu Švehla řekl, že Národní výbor v zájmu udržení pořádku přebírá správu země a aby místodržitelství dále řídil jeho jménem. „Se zřetelem na situaci je odpor celkem bez vyhlídky na úspěch,“ rezignovaně telegrafoval Kosina do Vídně. Podobně převzali „muži 28. října“ nedalekou Zemskou správní komisi, která nahrazovala rozpuštěný zemský sněm.
„Měli jsme všichni jedinou myšlenku: klid, aby nebylo krveprolití, a uvažovali jsme, co vše musíme dělat, aby se nic nestalo,“ vzpomínal na 28. říjen později Švehla. Hlavně díky jeho prozíravosti se převrat obešel bez násilí. Do ulic nechal poslat kapely, aby lidi vybili nadšení zpěvem vlasteneckých písní, a důvěrníky, kteří odrazovali davy od zesměšňování a ponižování rakouských (národnostně především maďarských vojáků), kteří mohli převrat snadno potlačit. A večer vyslal do pražských divadel agitátory, kteří publikum seznámili s vývojem situace.
Venkov jedna rodina
Kdo byl muž, který tak prozíravě řídil převrat v říjnu 1918 a pak vládl deset let československé politice? Narodil se v početné selské rodině, kde politika byla již tradicí. Jeho otec Antonín Švehla starší (1837–1900), který hospodařil asi na 70 hektarech v přípražské Hostivaři, byl dlouholetým starostou své obce a také zakládajícím členem agrárního hnutí.
Antonínu Švehlovi mladšímu se na rozdíl od několika sourozenců nedostalo formálního vzdělání. Vystudoval jen čtyři ročníky gymnázia a již od 14 let pracoval v rodinném mlýně a pekárně. Po otcově smrti převzal rodinný statek, ale politická činnost jej brzy pohltila tak, že starost o hospodářství připadla z velké části na manželku Bohumilu, kterou si vzal v roce 1899 a s níž měl dvě děti.
To, že na sklonku monarchie byli agrárníci nejsilnější českou politickou stranou, byla do značné míry zásluha Antonína Švehly. Právě hostivařský sedlák prosadil, že se strana, která původně zastupovala hlavně velkostatkáře, bude orientovat pod heslem „venkov jedna rodina“ na střední a malé rolníky. Švehla nebyl charismatický řečník, ani nevládl brilantním perem. Jeho hlavní politickou devízou byla schopnost jednat s lidmi, dobře odhadovat jejich slabé a silné stránky a získávat je na svou stranu. Brzy také pochopil, že moderní politická strana potřebuje svůj tisk – v roce 1906 proto založil deník Venkov. O tři roky později se ve svých 36 letech stal předsedou agrární strany. Zůstal jím až do smrti o téměř 25 let později. „První ve straně jest Švehla, pak dlouho nepřijde nikdo, než přijdou teprve jiní. Co míní Švehla, co řekne Švehla a jak rozhodne Švehla, na to čeká celá strana jako na evangelium, beze Švehly žádné důležitější otázky se nerozhodne,“ popsal Švehlovu pozici prvorepublikový ministr financí Cyril Horáček.
Švehla nekandidoval v roce 1907 do říšské rady, ale o rok později do českého zemského sněmu. „Myslím, že nejlepším místem k našemu uplatnění je Praha, nikoliv Vídeň. Tam nejsem ničím. Tady můžeme být vším,“ komentoval své rozhodnutí, které mohlo být ale ovlivněno také jeho slabou znalostí němčiny. V roce 1912 se stal předsedou svazu českých poslanců na zemském sněmu.
Oportunistou od kolébky
Za světové války prováděl Švehla opatrnou politiku dvou želízek v ohni. Navenek byl zcela loajální k habsburské monarchii, ale ve skrytu byl v kontaktu s odbojovou Maffií. Její ilegální list se tiskl s vědomím Švehly v tiskárně agrárního tiskového družstva. Švehla také vyslal do zahraničí za Masarykem agrárního poslance Josefa Düricha, který se nakonec ale v zahraničním odboji zdiskreditoval svým nekritickým obdivem k ruské monarchii. „Kdyby byli vo mně řekli, že jsem byl oportunistou, to by měli úplný recht – já byl oportunistou už v kolébce,“ komentoval v roce 1924 Švehla svou politiku za války v rozhovoru s Janem Masarykem. Podle původní dohody, kterou učinili domácí a exiloví politici na konci října 1918 v Ženevě, se měl Švehla stát ministrem zemědělství. Nakonec ale prosadil, že zaujal mnohem důležitější post ministra vnitra. Vzhledem k tomu, že premiér Karel Kramář odjel již v polovině ledna 1919 na mírovou konferenci do Paříže, stal se Švehla klíčovou osobností vlády. A zůstal jí až do roku 1927, kdy jej z aktivní politiky vyřadila těžká nemoc.
Pozici agrární strany, která měla již před válkou 91 000 členů v 2500 místních organizacích, upevnila pozemková reforma. Při parcelaci velkostatků byli posíleni především střední rolníci, tvořící jádro strany. Pozemkový úřad, který reformu prováděl, byl stejně jako ministerstvo zemědělství po celou první republiku v rukou agrární strany (od roku 1922 se oficiálně jmenovala Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu).
Švehla byl architektem rudo-zelené koalice agrárníků se sociálními demokraty a národními socialisty, která v červenci 1919 vystřídala všenárodní koalici. Významně ovlivnil podobu provorepublikové ústavy přijaté v únoru 1920. Švehlovým dítětem se také stala neformální, ale o to důležitější instituce, tzv. Pětka. Rozkol v sociální demokracii způsobil na podzim 1920 pád vlády Vlastimila Tusara a turbulentní situaci dostala za úkol vyřešit úřednická vláda Jana Černého. O podstatných věcech pak v zákulisí rozhodovali předáci pěti hlavních stran: agrárník Švehla, národní demokrat Rašín, národní socialista Stříbrný, sociální demokrat Bechyně a lidovec Šrámek. Švehla prosadil, že o jednáních se nevedly zápisy, Pětka jednala zcela diskrétně a to, na čem se usnesla, pak vzápětí vláda provedla nebo poslanci odhlasovali. Přestože byla spjatá s úřednickou vládou, fungovala tato „nejspornější instituce československé politiky“, jak ji nazval Ferdinand Peroutka, označovaná pak podle počtu koaličních předáků také Šestkou či Sedmičkou, až do roku 1938.
