Ve skutečnosti byl však Makarios stále naživu. Z prezidentského paláce unikl až do Pafsu, kde jej vyzvedla britská helikoptéra. Přes Maltu a Londýn dorazil do New Yorku. Zde 19. července oslovil Radu bezpečnosti OSN. Spojené národy v té době na Kypru udržovaly jednotky UNFICYP, které však nebyly schopné zabránit dalším bojům. O den později se pod záminkou ochrany místních Turků na ostrově vylodili turečtí vojáci.
Hledání viníků etnických čistek a dodnes trvajícího rozdělení ostrova trvá už třicet pět let. Příčiny kyperské krize z roku 1974 jsou věčným motivem řecko-tureckého osočování. Tradičním terčem levicové kritiky je zahraniční politika USA, která prý v červenci 1974 odmítla zabránit turecké invazi. Jeden faktor však debata o kořenech kyperské krize zatím pomíjela. Prezident Makarios chtěl puči předejít tak, že se po osm let snažil pro své stoupence získat potřebnou výzbroj – a sice z komunistického Československa. Dokumenty v pražských archivech ukazují, že tyto pokusy sehrály v tehdejších kyperských událostech podstatnou roli.
„Středomořský Castro“ Ostrovu, jehož obyvatelstvo bylo ze čtyř pětin řecké a z jedné pětiny turecké, od roku 1878 fakticky vládla Velká Británie. Sérií protibritských útoků o sobě 1. dubna 1955 dala vědět Národní organizace kyperských bojovníků (EOKA), vedená Georgiem Grivasem, která usilovala o připojení Kypru k Řecku (enosis). Představitel řeckokyperského boje za nezávislost arcibiskup Makarios byl britskými úřady rok internován na Seychelách. Poté však Londýn souhlasil, že si na ostrově ponechá jen dvě vojenské základny. Kyperští Turci místo enosis prosazovali rozdělení Kypru na dvě etnicky odlišné části (taksim). Curyšsko-londýnské dohody vyjednané v letech 1958–1959 za účasti Řecka a Turecka nakonec stanovily, že nezávislý Kypr bude samostatným unitárním státem, v němž se však turecké místní úřady budou těšit mimořádným právům. Turci měli obsazovat místo kyperského viceprezidenta s právem veta, třicet procent míst ve státním aparátu a čtyřicet procent míst v armádě.
První tři roky nezávislého státu, jehož prezidentem se stal v srpnu 1960 právě Makarios, spolu obě etnika neustále soupeřila. V listopadu 1963 arcibiskup ve snaze problém rozřešit navrhl třináct ústavních dodatků omezujících některá práva turecké menšiny. Následující krize přivedla zemi na pokraj občanské války. V útocích se angažovaly především polovojenské bojůvky – řeckokyperští veteráni z EOKA a tureckokyperská Organizace tureckého odporu (TMT). Válce zabránilo až rozmístění jednotek OSN. Útokům na kyperské Turky nehodlala nečinně přihlížet turecká vláda. Připravenou invazi však v červnu 1964 na poslední chvíli zarazil varovný dopis amerického prezidenta Johnsona.
K nelibosti Západu se Makarios od roku 1961 stal vůdčí osobností Hnutí nezúčastněných zemí. Ještě nepříznivěji Washington a Londýn hodnotily spolupráci s Pokrokovou stranou pracujícího lidu (AKEL), tedy kyperskými komunisty, která Makariovi vynesla přezdívku „středomořský Castro“. V postavení, v němž se ostrov v polovině 60. let nalézal – přítomnost UNFICYP, etnické napětí, podezřívavost Západu –, si kyperská vláda mohla v zahraničí opatřit výzbroj jen velmi obtížně. Československý podnik zahraničního obchodu Omnipol měl ovšem pověst instituce, která potřebám svých zákazníků ráda vyjde vstříc. Československo také v říjnu 1962 zřídilo v Nikósii obchodní zastoupení. Obzvláště úzké vztahy s Prahou udržovali kyperští komunisté z AKEL, z nichž někteří v Československu studovali.
Kontroverzní zákazník Omnipolu V polovině srpna 1966 přicestoval do Prahy i s rodinou předseda kyperského parlamentu Glafkos Kleridis – oficiálně na dovolenou, ve skutečnosti však s plnou mocí prezidenta Makaria k nákupu vojenského materiálu pro kyperskou policii. Ve stejné době pobýval v Praze i generální tajemník AKEL Ezekias Papaioannou. Informoval, že zbraně jsou určeny pro „politicky spolehlivé ozbrojené útvary, o něž se bude moci Makariova vláda především opírat“. Hlavní technická správa ministerstva zahraničního obchodu s Kleridisem dohodla dodávku samopalů, pušek, pistolí, pancéřovek, minometů a příslušné munice v ceně 3,6 milionu korun. V září přijel do Československa Kleridis znovu, aby podepsal kontrakt na dodávku 25 obrněných transportérů za 4,7 milionu korun. Za obě dodávky Kypřané platili v hotovosti.
Dodávka pěchotních zbraní byla na Kypru vyloděna v listopadu 1966. Obrněné transportéry byly z Československa k nalodění odeslány 3. prosince, o dva dny později se však informace o obchodu objevila v kyperském tisku a strhla se bouře. Turecká vláda protestovala, že se tím porušují rezoluce Rady bezpečnosti OSN, a trvala na zastavení dodávek. Vysvětlení, že jde o „čistě obchodní transakci čs. podniku zahraničního obchodu“, Ankara odmítla a vyhrožovala revizí obchodních vztahů s Československem. Ministr zahraničního obchodu František Hamouz i tak navrhl Turky uchlácholit nezávazným vyjádřením a transportéry pro Kypr mezitím nalodit.
Turecká vláda však našla lepší způsob, jak prosadit svou. O zlepšení vztahů s Ankarou se snažila Moskva a od 20. prosince 1966 pobýval na návštěvě v Turecku předseda Rady ministrů Alexej Kosygin. Protest přednesený tureckými zástupci sovětského premiéra zaskočil. Za československé dodávky se omluvil a prohlásil, že Sověti o nich nebyli předem informováni. (To byla ovšem lež – ještě před sjednáním obchodu si Omnipol z licenčních důvodů vyžádal sovětský souhlas.)
Den po Kosyginově odjezdu z Turecka se v Nikósii sešel s Kleridisem vedoucí hlavní technické správy František Langer. Dlouholetý šéf Omnipolu chtěl transportéry dodat i v nepříznivě situaci. Kleridis varoval, že bez vyzbrojení kyperské policie bude Makarios bezmocný proti tlaku na kyperský vstup do NATO. Langer po návratu navrhl několik alternativ, jak dodávku transportérů uskutečnit. Tureckému velvyslanci v Praze bylo ale mezitím slíbeno, že „druhý transport nebude odeslán“. Informace vzbudila na Kypru značné pohoršení. Kleridis si v lednu 1967 v dopise Langrovi stěžoval, že Praha své rozhodnutí nekonzultovala s Nikósií, zato informovala Ankaru.
Převrat každým dnem Československému velvyslanci v Moskvě Oldřichu Pavlovskému Sověti zdůraznili zájem na vztazích s Tureckem a obavy z možných následků obchodu. Antonín Novotný byl v únoru 1967 informován, že kontrakt je anulován a obrněné transportéry se z přístavu vracejí do Československa. V březnu to přijel do Nikósie Kleridisovi a Papaioannouovi vysvětlit sám Langer. Vysvětlování bylo o to těžší, že Novotný zastavil i dodávky lehkých zbraní. Pro Makaria to bylo nemilé i proto, že předtím dodané zbraně musel zamknout do skladišť pod kontrolou jednotek OSN.
V dubnu 1967 přibyl arcibiskupovi nový nepřítel v podobě zuřivě antikomunistické řecké vojenské junty. Athény přitom měly na ostrově značný vliv – také díky řeckým důstojníkům v kyperské armádě. AKEL nyní bil na poplach s tím, že protimakariovský vojenský převrat přijde každým dnem. Sovětský velvyslanec Červoněnko tlumočil československému vedení žádost AKEL o protitankové zbraně, Praha ji ale naschvál zamítla. Papaioannou se v červnu v Praze pokusil prosadit alespoň dodávku protitankových granátů, které měl v Nikósii na letišti v zájmu utajení převzít sám Kleridis.
Od počátku 70. let rostl tlak, který na Makaria vyvíjeli řečtí nacionalisté. 8. března 1970 arcibiskup tak tak unikl smrti, když jeho helikoptéru kdosi ostřeloval z kulometu. Brzy poté dali Makarios i Papaioannou znovu najevo zájem o československou výzbroj. V dubnu 1971 jednala v Praze o kulturní dohodě kyperská vládní delegace, jejíž vedoucí, náměstek ministra zahraničí Christodoulos Venjamin, kvůli vojenským dodávkám tajně kontaktoval hlavní technickou správu. Moskva však Praze vzkázala, že Sovětský svaz dodávky na Kypr momentálně „nepovažuje za vhodné“. Makarios prohlásil, že chce zopakovat dodávku pěchotních zbraní z roku 1966. Papaioannou do Prahy vzkázal, aby bylo arcibiskupově žádosti vyhověno, „neboť jeho postoje jsou naprosto v zájmu a v souladu s politikou strany AKEL“. Když se v září 1971 Praha Moskvy na zbraně pro Makaria zeptala znovu, Sověti už nic nenamítali. Asi i proto, že se na ostrov tajně vrátil – teď už jako arcibiskupův protivník – vůdce antikomunistické skupiny EOKA-B Georgios Grivas.
Omnipol se opravdu snažil, aby Makariovi garantoval „maximální utajení a zamlžení této obchodní operace“. Kontrakt oficiálně uzavřela rakouská firma se sídlem ve Vídni Aramisco a dopravu na místo zajišťovala dánská společnost Kent Shipping Company. Splátka první poloviny z 582 tisíc liber byla inkasována prostřednictvím švýcarských bank. Následně chtěl Omnipol pokračovat v jednáních o dodávce těžké vojenské techniky. Makariovi zástupci požádali v září 1971 v Nikósii o dvanáct vrtulníků, šest strážních člunů, a dokonce o dvanáct torpédoborců.
Veškerá konspirativní opatření přišla i tentokrát vniveč a o dodávce se dozvěděla řecká junta. Tak jako dřív bylo Turecko proti dodávkám kyperským Řekům, řečtí plukovníci proti dodávkám posilujícím Makariovu nezávislost a americká vláda byla z principu proti dodávkám ze sovětského bloku. Mezinárodní povyk a nátlak Athén Makaria donutil, aby většinu výzbroje opět předal pod kontrolu UNFICYP.
Ani po druhém mezinárodním skandálu ovšem arcibiskup na československé zbraně nerezignoval. V květnu 1973 požádal kyperský ministr obrany československého chargé v Nikósii o dodání tří hlídkových člunů, tří torpédových člunů a tří letadel a v červnu přijel do Prahy vyjednávat se zástupci zahraničního obchodu včetně nepostradatelného Langra o dodávce lehké výzbroje a obrněných vozidel náměstek Venjamin. O rok později Makariova konfrontace s řeckou juntou vrcholila. Arcibiskup požádal o stažení řeckých důstojníků působících v Národní gardě. V červnu 1974 informoval kyperský ministr zahraničí Ioannis Christofides, že Makarios přijede na návštěvu do Prahy. Českoslovenští funkcionáři začali na začátek září chystat odpovídající přijetí, zahrnující udělení Řádu bílého lva a čestného doktorátu Univerzity Karlovy. Aby se Jeho Blaženost v Československu cítila opravdu jako doma, naplánovali dokonce arcibiskupovo setkání se zástupci místní řeckokatolické církve, jejíž činnost byla po osmnácti letech znovu povolena v roce 1968. Samozřejmě neměli chybět ani zástupci Omnipolu.
15. červenec 1974 učinil plánům na Makariovu návštěvu v Praze přítrž. Vojenský puč zastihl arcibiskupa bez šance na obranu a jemu nakloněná policie rychle kapitulovala. Zůstává otázka, nakolik přípravy převratu uspíšil právě obnovený zájem o vojenské dodávky a jak by se byl útok na prezidentský palác vyvíjel, kdyby měla prezidentova stráž k dispozici československé obrněné transportéry.
Turecká invaze na Kypr způsobila pád Sampsonova režimu, stejně jako řecké vojenské junty. Úřadu prezidenta se dočasně ujal Kleridis, kterého 7. prosince vystřídal opět Makarios. Převrat a invazi přežil i Papaioannou, který se v kritické době ukryl se čtyřmi členy politbyra AKEL na československé ambasádě. Československé zbraně byly na Kypru ponechány pod kontrolou jednotek UNFICYP po více než třicet let. Na začátku nového století cítili kyperští předáci nutnost učinit alespoň gesto vyjadřující jejich zájem o mírová jednání. Slovo dalo slovo, a v dubnu 2002 československá výzbroj po třiceti letech přispěla ke stabilitě Kypru alespoň symbolicky – tím, že zamířila do šrotu.
***
Před pětatřiceti lety proběhl na Kypru převrat a následně vylodění tureckých sil. Ostrov byl rozdělen. Dosud nezveřejněné dokumenty ukazují, že tehdejší dění výrazně ovlivnily zbrojní dodávky z Československa.
Omnipol se snažil, aby Makariovi garantoval „maximální utajení a zamlžení této obchodní operace“. Kontrakt oficiálně uzavřela rakouská firma a dopravu zajišťovala dánská společno„ st.
Cyprus At War. Diplomacy and Conflict during the 1974 Crisis Jan Asmussen Vydalo nakladatelství I. B. Tauris, London 2008. 384 strany. Národní archiv Praha Fond Antonín Novotný – Kypr (k. 124). Fond Gustáv Husák – Kypr. Archiv Ministerstva zahraničních věcí ČR Teritoriální odbor – tajné, Kypr, 1965–1974.
O autorovi| Karel Sieber, historik
