ASI.JATKA: Nechal jsem si i přes bolest na koleno vytetovat blbou těstovinu, říká Hiep

LN: Hiep oi, odkud jsi se tu vzal?
Žiju v Praze, ale pocházím Děčína, pak jsme se s rodiči přestěhovali do Bruntálu kvůli obchodu, Stále tam jezdím, mám pocit, že jsem nedocenil to prostředí, přírodu. Jsou tam Jeseníky. Hnedka Praděd. Za celých deset let, co jsem tam žil, jsem ani jednou na něm nebyl. Jednou jsem jet chtěl na spontánní výlet, ale nějak to nevyšlo. Šel jsem pak spát ve dvě.

LN: Používáš ještě své české jméno Lukáš?
Do páté třídy mi tak říkali. Od primy už jen Hiep. Může za to můj třídní na gymplu, prý že mi mají říkat pravým jménem. Na začátku jsme se představovali a on se mě zeptal, jak se jmenuju.

“Hiep.”
“Jak se to čte?”
“Lukáš.”
Asi jsem byl nervózní, ani nechápu, proč jsem to řekl. Srandu z toho mají doteď.

Duong Chi Hiep.

LN: Co momentálně studuješ a čemu se věnuješ?
Momentálně studuju fotografii na soukromé škole. Snažím se dostat na dálkové studium do Opavy, kde učí Jindřich Štreit, můj vzor. Jinak restauruju pohledy. Nejdřív naskenuju pohledy. Některé nejsou technicky dobré, kompozičně nesedí. Tak něco občas uříznu. Na jedné fotce s vozkou je jeden kůň bez hlavy, protože to někdo špatně vyfotil. Tak jsem to chtěl oříznout, aby to vypadalo, že to bylo záměrně. Tohle mě baví.

Odjakživa jsem se díval na vietnamské historické fotky, ale nikdy jsem se nezajímal o to, jak to vypadalo tady. Je zajímavé vidět skrz fotky, jak Česká republika vypadala. Češi berou staré fotky jako samozřejmost, ale my staré fotky doma nemáme. Jinak moje mamka ve Vietnamu fotila, měli s dědou ateliér. Děda fotil za vietnamské války a psal básně. Chtěl bych se naučit vietnamsky, abych si ty básně mohl přečíst. Mamka měla pochopení, když jsem začal fotit. Taťka si ze mě dělal srandu, že ze mě bude fotograf, co se tak tak uživí.

Proto jsem rok studoval architekturu, abych se zavděčil rodičům. Jsem dobrej v matice a v kreslení, na střední jsem procházel bez učení. Teda nebyl jsem génius. Nakonec jsem dostal dvojku z maturity.

Poslední semestr na vejšce jsem vzal jako recesi. Cítil jsem se tam špatně. Nenaplňovalo mě to. Byl jsem sice hodně ambiciózní, soutěžil jsem s ostatníma klukama. Ale i tak to nestačilo.

LN: A co je teď tvým snem?
Chtěl bych vydávat fotografické knihy a pořádat výstavy. Začínám si kupovat monografie. Kupuju si i mladé umělce, nejen staré a známé. Mělo by se víc podporovat současné umění. Chtěl bych je podpořit aspoň nákupem knih.

LN: Říkal jsi, že jsi na hraně s tím, jestli se cítíš být víc Čechem, nebo Vietnamcem. Proč?
Na střední jsem se cítil být víc Vietnamec. Pak jsem dostal občanství, tak jsem se cítil víc jako Čech. Teď to mám tak půl na půl. Hlavně kvůli situaci s imigranty. Někdy z reakcí cítím, že sem nepatřím. Sousedka k nám nedávno přišla, protože mi houkalo auto. Když jsem otevřel, hnedka se mě zeptala, jestli umím česky. Moc jsem tomu nerozuměl, proč se tak blbě ptá, když jsem ji pokaždý na ulici zdravil. Potom co jsem teda zkontroloval auto, jsem v domě plný vzteku litoval toho, že jsem ji na tu její otázku neodpověděl „A vy?“.

Pak jsem jednou naboural naším golfem do sousedova Meďáka. Ten soused na mě nadával “debilní Vietnamec”. Pokračoval slovy, že jsme tu teprve měsíc a už děláme problémy. Zůstal jsem v autě a u volantu se rozbrečel, co jsem to udělal, že na to lidi takhle reagují.

I proto nemám Prahu rád. Lidé se tu mračí, všechno je daleko. Tady vstávám brzo, abych všechno stíhal. Pořád jsem ve stresu, že jdu někam pozdě, ale stejnak chodím všude neplánovaně o půl hodiny dřív, plánovaně včas. Třeba když jdu v noci na party, vracím se podle toho, jak pojedou spoje. Rozhodl jsem se, že budu jezdit na kole. Už jsem si pořídil cyklistický batoh. Ale ještě nemám helmu. Na kole jde totiž o to, kudy projíždíš. Jezdím přes Prokopské údolí, ale večer tam není světlo a je to strašidelný.

LN: A co tvoje známá láska ke kolínkům, těm těstovinovým?
Měli jsme scuka. Bavili jsme s kamarády. Shodli jsme se, že máme všichni rádi těstoviny, tak nás napadlo kolektivně, že by z toho bylo dobrý tetovaní. A tak jsem si nechal vytetovat na koleno kolínko a na loket penne kříž. Tatérka obdivovala mojí lásku ke kolínkům, když jsem si nechal i přes tu bolest vytetovat blbou těstovinu na koleno.