Odkud pocházíš?
Narodil jsem na severu Vietnamu v oblasti Phu Tho. Naši se seznámili ve Vietnamu. Mamky rodiče nesouhlasili, protože nechtěli, aby se odstěhovala. Mamka ale byla emancipovaná a chtěla pryč. Takže jsme nakonec deset let žili v Ostrově na Karlovarsku. Pak jsme se přestěhovali. Měl jsem od mateřské školky tři české babičky, lomeno tetičky. Byly to sousedky, takže jsme spolu z okna vyhlíželi, jestli rodiče přijíždějí domů. Jinak vietnamsky umím, ale je to úroveň, kterou se bavím s rodiči. Když jsem se jim snažil vysvětlit rozdíl mezi vietnamským a českým vzděláváním, nepodařilo se mi to.
A co je podle tebe teda ten nejzásadnější rozdíl?
Ve Vietnamu se za školu platí, takže rodiny podporují ty nejtalentovanější a nejchytřejší děti. Je důležité, aby je ten hlavní, nejšikovnější, zabezpečil. V rodinách funguje totiž nepsaná smlouva – nepotřebujeme od tebe pomoc, ale vlastně bys svou rodinu měl finančně podpořit. Když nepomůžeš, pomluví tě. Vietnamští rodiče taky hodně srovnávají. Já jsem u nás, v uvozovkách, ten úspěšnější. Mladší brácha to pociťoval. Naši ho neposílali do české rodiny. Neměl tu disciplínu. Brácha je teď na učňáku na kuchařině a cítí se upozaděnej. Mamka to ví, dává mu proto pozornost a snaží se ho brát takového, jaký je.
Do Thu TrangPatří ke generaci Vietnamců v Česku, kteří každodenně porovnávají rozdíly - ty kulturní i generační. Narodila se ve Vietnamu. Do Česka přicestovala s rodinou jako pětiletá a dlouhou dobu vyrůstala v české rodině. Na střední škole chtěla být diplomatkou, potom ale vystudovala Marketing a PR a Česko-německá studia na Karlově univerzitě. Sama o sobě píše, že se pohybuje kolem marketingu, startupů, copywritingu a IT. O svém životě v Česku píše na blogu Asijatka.cz. Je svobodná, bezdětná, má české a vietnamské občanství. |
Studuješ marketing a PR, ale také hru na housle. To se u Vietnamců tady tak často nevidí…?
Jsem na marketingu na Karlově univerzitě a zároveň na Pražské konzervatoři. Od šesti let jsem hrál na housle a chtěl je studovat. Rodiče mě chtěli dát na klavír, ale jedna paní učitelka mi řekla, že housle mají větší uplatnění.
Měl jsem chvíli temné období, kdy jsem moc nehrál. V Praze jsem se zase do toho dostal. V sextě jsem se rozhodl, že půjdu na konzervatoř, takže jsem se připravoval se skvělou učitelkou na soutěže a přijímačky. Mám teď nového profesora. Je mu 82 let a já ho zbožňuju, protože vede studenty k tomu, aby milovali housle. A má stejné datum narození jako já.
Nedávno jsem taky začal zpívat ve sboru. Je mi líto, že se hudbě nemůžu plně věnovat. Musím v tomhle být pragmatický. Mým snem bylo být sólista nebo hrát v orchestru. Ale zároveň když vidím, v jakém stavu je společnost, tak bych chtěl dělat něco prospěšnějšího.
Co by to bylo?
Například některé skupiny jsou znevýhodněné, ale kouká se na ně, jako by si za to mohly samy. Chtěl bych pomáhat měnit toto paradigma a zlepšovat soužití. Teď jsem začal trochu pomáhat v neziskovce, která dělá prevenci a informační kampaně o AIDS. Taky mě zajímá problematika LGBT, protože sám jsem gay. Coming-outem jsem si prošel ve čtrnácti letech. Chtěl bych, abychom se jako zástupci vietnamské LGBT komunity mezi sebou víc bavili, propojovali, abychom se nebáli o tom se svými rodiči mluvit. Teď je to zvláštní stav. Ve společnosti se o tom ví, ale pro všechny je to tabu.
Taky se vzdělávám v oblasti sociálních firem, jejichž smyslem je maximalizovat sociální dopad. Chystám se teď na semestr do Singapuru, kde jsem si vybral hlavně ekonomické předměty. V létě budu na letní škole o sociálním podnikání a budu psát bakalářku o firemní kultuře sociálních podniků. Funguje tam takový filantropický kapitalismus – člověk chce vydělávat peníze a zároveň mít pozitivní dopad na společnost. Je to vlastně takový paradox.
